I když inflace klesá, ještě to není důvod otočit kormidlo a začít snižovat sazby (Eva Zamrazilová)

 

Rozhovor s Evou Zamrazilovou, viceguvernérkou ČNB
Jakub Svoboda (Právo 8. 9. 2023 strana 13)

Tuzemští obchodníci často zvyšují ceny nikoliv proto, že by se jim zvedly náklady, ale jdou s nimi nahoru, protože cítí příležitost vyššího zisku. Právu to řekla viceguvernérka České národní banky (ČNB) Eva Zamrazilová.

* Domácnosti dál trápí prudký růst cen. Inflace byla v červenci pořád skoro devítiprocentní. Podle řady ekonomů jste měli úrokové sazby loni na podzim ještě zvednout, aby se ji podařilo utlumit. Nebyla chyba, že jste sazby ponechali?

V novějším složení bankovní rady jsme měli první měnověpolitické jednání loni v srpnu. Tehdejší prognóza ukazovala, že jestliže zvýšíme úrokové sazby, tak by v letošním druhém čtvrtletí inflace měla být asi jedenáct a půl procenta. A ona byla 11,2 procenta, i když jsme sazby nezvýšili. Kurz koruny vůči euru měl navíc oslabit o téměř osm procent, tedy skoro k šestadvaceti korunám, ale ve skutečnosti posílil. Takže když to shrnu, tak jsme zpřísnění měnové politiky provedli posílením měnového kurzu, posílením koruny vůči jiným měnám.

* Proč jste zvolili zrovna tento způsob?

Ne proto, že bychom nepovažovali sazby za hlavní měnový nástroj. Kurz považujeme pořád za doplňkový nástroj. Nicméně po analýze toho, jak přísná měnová politika dopadá na různé sektory v ekonomice, jsme došli k závěru, že na velké podniky příliš nedoléhá. A to z toho důvodu, že si braly úvěry v eurech, kde byla úroková sazba mnohem nižší. Ze tří bilionů korun úvěrů už polovina byla tehdy v eurech za podstatně nižší úrokovou sazbu. A těchto podniků převážně pod zahraniční kontrolou by se zvýšení sazeb naprosto nedotklo. Proto jsme zvolili jako doplňkový nástroj měnový kurz.

* O jakých firmách se bavíme?

Vesměs jde o podniky, které mají nějakým způsobem zajištěný eurový příjem. To znamená logicky vývozce zboží a služeb. Pochopitelně tam bylo potřeba zasáhnout, aby i tyto subjekty pocítily přísnou měnovou politiku, aby z ní neutíkaly pořizováním levnějších úvěrů v eurech. Myslím si, že po roce je vidět, že se to povedlo.

* Meziroční růst cen ale pořád v červenci dosahoval vysokých 8,8 procenta…

To je pravda. Ale za polovinou tohoto růstu byly ceny energií a v červenci k inflaci výrazně přispívaly i ceny dovolených. Bez nich by byla možná už někde i pod osmi procenty. U dovolených a zájezdů si troufám říct, že dochází k tomu, co jsme viděli u podniků a služeb v posledním roce. Tedy že producenti a obchodníci určitým způsobem využili té ne úplně jasné makroekonomické situace a snažili se zvýšit ziskové marže na maximum. Když vidíme, že dopravní náklady klesají, a přitom cena zájezdů stoupne třeba o patnáct procent, tak to asi není úplně konzistentní.

* Taky se už rok řeší, kdo může za dramatický nárůst cen potravin. Hospodářské výsledky zemědělců, potravinářů i řetězců ukazují, že se na tom v čase energetické krize podíleli všichni. Překvapuje vás to? Je to kvůli jejich inflačním očekáváním?

Když jsme u těch očekávání, tak velmi vysoká inflační očekávání vysílala předchozí bankovní rada rychlostí, jakou zvyšovala sazby. Ty samozřejmě měly růst, ale nějakým predikovatelným tempem tak, jak to dělá například americký Fed či Evropská centrální banka. I to mohlo být důvodem, proč se firmy chovaly tak, jak se chovaly. Myslím si, že když budu vysílat vysoká očekávání, tak můžu tyto hráče ovlivnit, aby marže zvyšovali ještě více. Ale samozřejmě postup prodejců byl racionální, a pokud je to vůbec pro někoho práce to řešit, tak pro antimonopolní úřad. Nicméně teď už je přece jasně vidět, že spotřebitelé si to pak uvědomili a vnímají rady, aby aspoň po přechodnou dobu nekupovali předražené věci, aby se soustředili na levnější alternativy. Je otázka, zda díky tomu začne zboží zlevňovat, i když vidíme, že třeba v červenci proti červnu klesla cenová hladina u odívání, obuvi, bytového vybavení. To byly předtím právě ty položky, kde ceny rostly, i když k tomu de facto nebyl důvod.

* Kdy se inflace vrátí k cíli ČNB, tedy ke dvěma procentům?

Myslím si, že už příští rok na jaře. Ale jsem v tom opatrná. Myslím, že pokud by lednové přeceňování zboží a služeb nebylo nějaké dramatické kvůli chystaným změnám v DPH, mohli bychom být v tolerančním pásmu s inflací pod třemi procenty již v prvním čtvrtletí roku 2024.

* Neukazuje se s odstupem času, že snížení sazeb na začátku covidu, aby se povzbudil byznys, byla chybná strategie? Chápu, že panoval strach a nikdo nevěděl, jak se pandemie bude vyvíjet, ale jak se mohl byznys snížením úroků povzbudit, když byl až na výjimky stejně zavřený?

S tím naprosto souhlasím, ale rozhodně nehodlám kritizovat svoje předchůdce. Byl to celosvětový trend a my jsme dost těžko mohli proti němu nějakým způsobem jít. Byla to globální měnověpolitická chyba. Byznys se příliš nepovzbudil a vlády dostaly široký prostor k zadlužení.

* Ekonomika letos stagnuje. Očekáváte, že byste úrokové sazby mohli snížit už do konce roku?

Jednou to určitě přijde a sazby snížíme. Ale teď se nebavíme vážně o tom, kdy přesně to bude. Ačkoliv už několik měsíců vidíme relativně příznivá čísla o inflaci, není to ještě důvod k tomu, otočit kormidlo měnové politiky. Máme před sebou řadu nezodpovězených otázek a nejistot a nejsme si jisti, jestli pozvolný pokles inflace je způsoben spíše odezněním vnějších nákladových šoků, nebo skutečně zchlazenou domácí poptávkou. Stále tu máme napjatý trh práce, který může vést k obnovení poptávkových tlaků. Jsme ale rádi, že jsme loni v srpnu, kdy jsme byli analytiky finančních trhů a různými ekonomy tlačeni k tomu, zvedat sazby, nejednali zbrkle a sazby ponechali. Zbrkle tudíž nebudeme jednat ani nyní.

* Co jsou ty další nejistoty?

Máme nejistotu ohledně toho, co se bude dít s cenami energií v posledním čtvrtletí, máme nejistotu ohledně lednového přeceňování. Podívejte se například, co se stalo s nedávným návratem spotřební daně u nafty. Nakonec se to absurdně dotklo i benzínu.

* Proč?

Protože obchodníci často zvedají ceny ne proto, že by se jim zvedly náklady, ale kdykoli k tomu cítí příležitost.

* Co podle vašich analýz udělá s inflací a výkonem ekonomiky vládní konsolidace veřejných rozpočtů?

Neznáme přesně dopad nového přeceňování v návaznosti na změnu nepřímých daní. Některé odhady ukazují na to, že kdyby se snížená sazba daně z přidané hodnoty plně nepromítla do cen a zvýšená sazba naopak plně promítla, tak by to ze začátku mohlo mít dokonce maličký proinflační dopad. Ale ve výsledku by měla spíš spotřebitelská poptávka oslabit a dlouhodobě by to mělo mít protiinflační efekt. Samozřejmě nemůžete mít fiskální balíček bez toho, aby nějakým způsobem oslabil hospodářský růst, ale jsou to desetinky, není to drama, a hlavně je to potřeba.

* Centrální banka by asi neměla hodnotit kroky vlády. Nicméně vy jste čtyři roky vedla Národní rozpočtovou radu. Jak se jako její bývalá šéfka díváte na vládní konsolidační balíček, který má přes šedesát opatření primárně na příjmové straně?

Našla bych tam kosmetické věci, ale nebudu to kritizovat. Už proto, že jsem vůbec ráda, že se vláda k něčemu pohnula. První krok je obtížný a budou na něj muset navazovat další.

* Co říkáte na záměr vlády seškrtat o desítky miliard národní dotace? Některé firmy si možná už ani nedokážou představit, jak by bez nich fungovaly.

Dotační politiku vidím jako velmi negativní. Jako závislost ekonomiky na něčem nezdravém, co se nikdy nemělo rozbujet do takových rozměrů. Ale samozřejmě, jestliže se dáváte na odvykací kúru, pak šoková terapie z ní bývá těžká. Opatrná terapie ale zase nemusí přinést takové výsledky. Musíme si počkat na představení úspor vládou. Může to být krátkodobě třeba bolestivé, můžou i nějaké firmy zaniknout, ale dlouhodobě by šlo o ozdravný proces. A musíme být i spravedliví a říct si, že tuto dotační kulturu jsme si nevymysleli sami. Tato dotační kultura zvenčí k nám přišla a s covidem se prohloubila.

* Musíme asi myslet i na konkurenceschopnost našich firem, když podobné dotace poskytují svým firmám okolní země.

Ano, řešení není snadné. Rozbujelá dotační politika, kterou tady máme, jednoznačně není zdravá věc. Konkurenceschopnost a odolnost firem se budují tím, že firmy čelí šokům. Ne tím, že je před nimi stát chrání.

* Pozornost se často upírá jen na snižování deficitu veřejných financí a inflaci. Ale důležitá jsou i prorůstová opatření, když podle ministerstva financí zakončíme rok se stagnací. Vidíte prostor pro stimulaci ekonomiky?

Určitě nevidím prostor pro fiskální stimulaci (vkládání peněz do ekonomiky vládou – pozn. red.). Pokud vláda může něco udělat, pak je to debyrokratizace. Nezdá se mi, že by zatím v tomto směru byl významný pokrok. Přitom by bylo vhodné firmám a občanům od byrokratické zátěže ulevovat, protože jim často bere prostor, čas i energii.

* Nepřekvapilo vás, že ekonomika stagnuje, a přesto nezaměstnanost zůstává nízká?

Je to samozřejmě překvapující. Na druhou stranu trh práce je v Česku dlouhodobě napjatý. Firmy během covidu viděly, že když zaměstnance propustí, tak je problém po odeznění krize nové zaměstnance sehnat. Nedostatek zaměstnanců nás ale bude trápit dlouhodobě kvůli nepříznivému demografickému vývoji. Částečně by to šlo řešit dřívějším návratem matek z rodičovských dovolených, které jsou u nás v mezinárodním porovnání dlouhé. Nedostatek zaměstnanců můžeme ale dohnat růstem produktivity. Pořád se mluví o tom, že se máme posunout na vyšší části výrobního řetězce. Toto ale není strategie, která může fungovat svrchu, nýbrž něco, co musí přijít zespoda. A dostáváme se k firmám pod zahraniční kontrolou, kdy se o strategii a o tom, jaký druh výrobku se bude vyrábět a s jakou přidanou hodnotou, nerozhoduje tady, ale jinde. A to se dostáváme i k otázce makroekonomické závislosti českého exportu na zahraničních trzích.

* Co má stát dělat, aby přidaná hodnota víc zůstávala v naší ekonomice?

Jedna cesta je zmíněné odbourání byrokracie, protože ta menší a střední firmy ničí víc než velké protějšky, které samozřejmě mají podstatně jiný prostor a sílu. I tento faktor se odráží v měnové politice, protože to byly právě domácí malé a střední podniky, které přísná měnová politika zasáhla do největší míry. Kdybyste ale zvedl úrokovou sazbu třeba na dvacet procent, jak radí někteří ekonomové, tak tento sektor zničíte téměř úplně a vystavíte ho tomu, že ho spolykají predátoři a budou tady ještě větší koncentrace monopolů a ještě větší strukturální problémy.

* Ožije podle vás ekonomika do konce roku?

Export se už patrně vymanil z toho covidového dědictví, vlastně i postcovidového, z problémů v dodavatelsko-odběratelských řetězcích. Vypadá to, že v automobilovém odvětví i dalších sektorech jsou nejhorší problémy zřejmě za námi. Stejně tak pevně doufám, a v současné době nemám proč nevěřit, v to, že by se měly uklidnit i dovozní ceny surovin, paliv a tak dále. To bylo to, co nám z růstu ukrajovalo – drahé dovozy surovin a paliv. Takže i v kombinaci s relativně solidním kurzem koruny by čistý export měl doopravdy pomáhat ekonomice. Od dobře fungujícího exportu se může prostřednictvím zaměstnanosti, mezd a investic odvíjet domácí poptávka. Jestliže se tedy export odrazí pořádně od země, vytvoří předpoklady i pro ekonomické oživení.

* A jak to bude se mzdami?

Jejich růst ve druhém čtvrtletí dosáhl 7,7 procenta, což při jedenáctiprocentní inflaci znamená stále ještě pokles reálných mezd, toho, co si za ně lidé koupí. Rovněž ale klesá na minimum často debatované proinflační riziko vzniku mzdově inflační spirály. Růst reálných mezd se začne obnovovat ještě letos, s čímž se postupně oživí i spotřeba domácností. Samozřejmě, může se stát, že bude tuhá zima a lidé zase budou v nejistotě ohledně doplatku za elektřinu, ohledně záloh. Dnes je situace relativně klidná, nicméně energetická soběstačnost je otázka ještě takových dvou tří let, abychom byli na bezpečné půdě. Ale za předpokladu normálních meteorologických nebo klimatických podmínek už by druhá polovina roku mohla přinést oživení spotřeby domácností.