Přístup státu k dluhům škodí ekonomice naší země. Nezadělávejme na „kulturu dluhu“

V posledních letech jsme svědky populistického přístupu k dluhové problematice. Aktuálně je v řešení novela insolvenčního zákona, která vyvolává zejména mezi odbornou veřejností intenzivní debatu. Jedna strana bezvýhradně a za všech okolností podporuje dlužníky, ta druhá apeluje na zákonodárce, aby se v legislativních změnách neunáhlili. Vynechejme nyní samotné technikálie celého oddlužovacího procesu a podívejme se na věc z makroekonomického pohledu s potřebným odstupem. 

V současnosti je česká legislativa příznivě nastavena; dlouhodobě nastavuje rovnováhu mezi dlužníky a věřiteli. A to jak z makroekonomického, tak i společenského hlediska. Přesto neustále vnímáme snahu podmínky dlužníkům zjednodušit. Zaděláváme tím na určitou „kulturu dluhu“, která je pro českou ekonomiku zcela nepatřičná a je něčím, co dlouhodobě české ekonomice může uškodit. 

Proces oddlužení má u nás totiž dlouhodobě velmi dobré výsledky. Od roku 2008 bylo 282 tisíc povolených oddlužení. Z toho 148 tisíc osob oddlužení úspěšně zvládlo a 107 tisíc jich aktuálně probíhá. Pouze 9,7 procenta dlužníků přestalo splácet a proces oddlužení jim byl zrušen. Průměrně dlužníci uhradili ze svého dluhu 56 % a 28,5 % dlužníků uhradilo věřitelům celý svůj dluh. To jsou dobré výsledky. 

Pokud budou dále uvolňovány podmínky pro dlužníky, například právě zkrácením doby oddlužení, které v nejbližších měsících zamíří do poslanecké sněmovny, tak se do celého ekonomického systému a vztahu mezi dlužníky a věřiteli vnese další dávka morálního hazardu. Dlužníci budou ještě více zkoušet, co jim systém dovolí a budou se na základě toho chovat. Z hlediska věřitelů a celé ekonomiky budeme svědky nárůstu rizika. Ten se může projevit například v podnikání, v rámci pronajímání nemovitostí či při poskytování hypoték a úvěrů. A to tak, že se, slovy ekonomů, navýší takzvaná riziková přirážka. Soukromí věřitelé, banky, pronajímatelé a mnozí další zohlední riziko ve svých cenách. To se může projevit zvýšením úrokových sazeb nebo například zvýšením cen pronájmů. Pozice dlužníka bude totiž zase o něco jednodušší, ale tím pádem bude vyšší podnikatelské riziko, což podnikatelé, pronajímatelé banky a další, budou nuceni zohlednit právě v podobě vyšší rizikové přirážky.  

Obzvlášť v těchto inflačních časech, bychom měli brát v potaz, že uvolnění podmínek vnáší rizikovost a morální hazard do celého ekonomického systému, přičemž tyto skutečnosti mají navíc značný proinflační dopad. To je v této ekonomicky náročné době zvláště závažné. Pokud ale něco opravdu patří k výdobytkům české ekonomiky, tak to vždy byla dlouhodobě nízká úroveň jejího zadlužení. A to jak na úrovni domácností a firem, tak i na úrovni státu. Proto lze spatřovat určité nebezpečí ve vytváření dojmu, že být zadlužený či zadlužená je normální a že dluhy se nemusí splácet.  

Do určité míry to má své opodstatnění, a to například na úrovni podnikatelů. Díky tomu se nebojí riskovat a zakládat nové firmy, protože se tolik nebojí bankrotu. Do určité míry je to tedy v pořádku, protože právě podnikatelé jsou motorem ekonomiky. Vytvářet napříč společností, a mezi podnikateli zvlášť, v přehnané míře strach za zadlužení a z následků jeho nezvládnutí je tedy ekonomiky kontraproduktivní. V Česku ale máme i v mezinárodním srovnání velmi vysoký počet osob samostatně výdělečně činných. Čeští podnikatelé se tedy nebojí dluhů a dopadu jejich nezvládnutí, což je příznakem toho, že systém je už nyní vyvážený. Podnikatelům spíše vadí přeregulovanost ekonomiky a vysoká míra byrokracie. Systém tedy není jakýmkoliv způsobem vychýlený ve prospěch věřitelů. To možná platilo na začátku tisíciletí, kdy po bouřlivých devadesátých letech vznikla společenská poptávka po přitvrzení podmínek pro dlužníky. Točíme se tedy dokola. Institut exekutorů získal pravomoci, které mu pak byly postupně oklešťovány. Nyní se vydáváme směrem, který není z makroekonomického pohledu absolutně žádoucí. Umocňuje inflaci, zhoršuje podnikatelské prostředí a zadělává na celospolečensky rozkladnou „kulturu dluhu“.