Kolik nezaměstnaných bude mít společná Evropa?

V únoru tohoto roku zveřejnil Český statistický úřad alarmující zprávu. Nezaměstnanost poprvé od vzniku samostatné České republiky překročila desetiprocentní hranici. Fakt, že každý desátý člověk je bez práce, není vůbec povzbudivý. Jsme v evropském měřítku něčím výjimečným nebo se Evropa potýká s podobnými problémy jako my? Pojďme se nejprve společně podívat na příčiny různých typů nezaměstnanosti, případné negativní sociální důsledky, ke kterým nezaměstnanost vede, a konečně jaké mohou být základní nástroje pro boj s ní. Dále se zaměřím na vysoké rozdíly v nezaměstnanosti v rámci EU a specifikuji aktuální problémy na jednotném evropském trhu práce. Trh práce

Míru nezaměstnanosti na trhu práce vyjádříme jako podíl nezaměstnaných k ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu. Růst míry nezaměstnanosti může být tedy vyvolán nárůstem počtu nezaměstnaných nebo poklesem počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva.

Úbytek ekonomicky aktivního obyvatelstva je charakteristický pro většinu evropských zemí a je důsledkem všudypřítomného procesu stárnutí populace. Tím, že ubývá ekonomicky aktivních, se ovšem také uvolňují staronová pracovní místa a pokud se profesně a místně shodují s poptávkou po práci, k růstu míry nezaměstnanosti nedochází.

Klíčovým faktorem určujícím míru nezaměstnanosti je tedy počet nezaměstnaných. Podle původu rozlišujeme dvě základní míry nezaměstnanosti: strukturální a cyklickou. Cyklická nezaměstnanost je důsledkem kolísání produkce v průběhu hospodářského cyklu. Během hospodářského oživení a expanze roste produkce a nezaměstnanost klesá. Naopak s kontrakcí a přechodem do hospodářské deprese nezaměstnanost opětovně roste. Výskyt cyklické nezaměstnanosti nelze nikdy zcela potlačit a ani by to nemělo smysl. Rozumná je vhodná aplikace stabilizační politiky, která minimalizuje dobu hospodářského poklesu.

Strukturální nezaměstnanost je výsledkem místního a kvalifikačního nesouladu mezi poptávkou a nabídkou na trhu práce. Tato forma nezaměstnanosti je typická také pro Českou republiku. Na jedné straně existují podniky, které v rozvinutých centrech (Praha, Plzeň, Mladá Boleslav) nemohou najít kvalifikovanou pracovní sílu, na druhé straně v příhraničních regionech (sever Čech a Moravy) se nabízí velké množství pracovníků s nízkou kvalifikací. Strukturální nezaměstnanost je dlouhodobá a její délka závisí na tom, jak rychle a efektivně je stát schopen vytvořit podmínky pro její pokles. Strukturální nezaměstnanost je hlavní složkou tzv. přirozené míry nezaměstnanosti (nezaměstnanost očištěná o cyklickou složku). Proti ní vláda nemůže aplikovat běžnou stabilizační politiku, ale musí použít speciální nástroje aktivní politiky zaměstnanosti. Strukturální problémy spojené s úpadkem konkrétních regionů a odvětví se dají řešit nejlépe vhodnou regionální politikou podporující přímé (zahraniční) investice nebo podporou migrace obyvatel. Kvalifikační nesoulad mezi poptávkou a nabídkou práce můžeme postupně odstraňovat podporou vhodných rekvalifikačních programů a dobře nastavenou podporou vysokého školství.

Podívejme se nyní na hlavní faktory ovlivňující míru strukturální (přirozené) nezaměstnanosti. Jedná se o faktory ovlivňující nabídku práce a necyklickou poptávku firem po práci. Poptávka po práci je poptávkou odvozenou od produktu, který firmy vyrobí. Podle neoklasické teorie trhu práce firmy maximalizují svůj zisk, když příjem z produktu, který mohl být vyroben díky poslední dodatečné jednotce práce, je roven mezním nákladům na dodatečnou jednotku práce. Mezi náklady, které mají podniky spojené se zaměstnáním, řadíme především mzdové náklady, náklady na přijetí, školení, daňové náklady, sociální a zdravotní pojištění. Velikost těchto nákladů přímo ovlivňuje poptávku po práci v dané zemi a regionu. Je proto nesmyslné při boji s nezaměstnaností zvyšovat daňové zatížení práce.Tato opatření vedou ke zdražení pracovní síly a poklesu poptávky po ní. Vysokými náklady na rekvalifikaci pracovní síly a vysokými náklady na přijetí se vysvětluje nízká poptávka po práci v regionech s nedostatkem kvalifikované pracovní síly.

Nabídku práce ovlivňují výše zmiňované demografické faktory a mobilita pracovní síly. Výše sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti může odradit část ekonomicky aktivních od hledání práce. Na trhu práce je nesmírně důležité, aby nabídka práce reflektovala aktuální potřeby trhu. Pro soulad nabídky a poptávky po práci je zásadní kvalita vzdělávacího systému.

Na závěr teoretického úvodu se podívejme na dva často skloňované problémy na evropských trzích práce. Na prvním místě jde o dlouhodobě nezaměstnané, tedy lidi, kteří si zvyknou na život bez práce. Vysoký podíl dlouhodobě nezaměstnaných, typický pro velké množství evropských zemí, má vážné sociální dopady. Lidé ztrácejí pracovní návyky, základní kontakt s běžným společenským životem, rychle pohodlní a zvykají si na štědrý systém sociálních dávek. Ten je nejčastější příčinou nárůstu počtu dlouhodobě nezaměstnaných. Problémem nemusí být vždy pouze vysoká podpora v nezaměstnanosti. V České republice jsou jedním z klíčových problémů špatně nastavené dávky sociální podpory, které bohatě dotují rodiny s velkým počtem dětí. Stát tak nepodporuje zodpovědnost při plánování rodiny, naopak kontraproduktivně zvýhodňuje život lidí bez práce. Vedle těch, kterým se pracovat nevyplatí, patří mezi dlouhodobě nezaměstnané také úzce specializovaní nebo nízce kvalifikovaní pracovníci, kteří přišli o své místo kvůli strukturálním změnám ve výrobě (úpadek těžby hnědého uhlí, textilního průmyslu apod.). Jejich osud závisí na dostatečně účinné aktivní politice zaměstnanosti - především formou efektivních rekvalifikačních programů, podporou mobility pracovní síly a investicemi v regionech postižených strukturálními změnami.

Druhým velkým problémem je vysoká míra nezaměstnanosti mezi absolventy škol. Nedostatečné, značně opožděné reakce škol na měnící se požadavky trhu práce jsou patrné zejména v kandidátských zemích. Podle Národního ústavu odborného vzdělání pracuje v Čechách víc jak 40% absolventů v jiném oboru, než jaký studovali na škole. Možným řešením může být rozumné zpoplatnění studia na vysokých školách, které vytváří tlak na kvalitu vzdělání přímo od studentů. Ti díky zpoplatnění začínají vnímat vzdělání víc jako investici a méně jako jisté "zpestření mládí". Zavedení školného však není univerzálním receptem a je třeba ho vždy kombinovat s masivní podporou školství.

Nezaměstnanost v Evropské unii vykazuje markantní rozdíly mezi jednotlivými členskými státy. Na konci roku byla průměrná míra nezaměstnanosti Unie 7,7%. Toto číslo nám ale moc neřekne. Existují zde státy jak s dlouhodobě nízkou, tak s trvale vysokou mírou nezaměstnanosti.

Tabulka 1: Srovnání měr nezaměstnanosti, zdroj: ECB

V čele zemí s vysokou mírou nezaměstnanosti jsou Španělsko (12%), Německo (10,1%), Francie (9,1%) a Itálie (9,1%). Propastný rozdíl oproti státům s nejnižší nezaměstnaností jako Nizozemí (2,5%), Velká Británie (3,1%) nebo Lucembursko (3,4) je důkazem nedokonalého fungování jednotného vnitřního trhu a existence vysoké strukturální nezaměstnanosti (viz tabulka 1 a graf 1). Lidé bez práce v oblastech s vysokou nezaměstnaností nemigrují směrem do regionů s vysokou poptávkou po práci. Důvodem jsou především přetrvávající jazykové a informační bariéry. Velká část Evropanů stále neví o tom, kde a jaká práce je poptávána (informační bariéra) nebo se jazykem země, kde by se mohli ucházet o zaměstnání, nedomluví (jazyková bariéra). V rámci EU migruje za prací přes hranice členských států necelé jedno procento ekonomicky aktivního obyvatelstva ročně. Tato situace je živnou půdou pro trvalý růst dlouhodobě nezaměstnaných v některých oblastech (Španělsko, Itálie). Na druhé straně oblasti dynamického rozvoje (jižní Anglie, Nizozemí, centrální Portugalsko) postrádají velké množství kvalifikované pracovní síly. Dalším důvodem je vysoké daňové zatížení práce spojené se štědrou sociální sítí, a to především ve Francii, Německu, Švédsku a Dánsku. Vysoké daňové zatížení odrazuje ekonomicky aktivní od práce a štědré sociální dávky oslabují motivaci nezaměstnaných k migraci za prací.

Vedle nedostatečného pohybu pracovní síly napříč Evropou je druhým velkým problémem strukturální nezaměstnanosti v EU kvalifikační nesoulad nabídky práce s poptávkou. Bezprostřední příčinou je špatná reakce vysokých škol na požadavky trhu práce a vysoký podíl ekonomicky aktivních bez vysokoškolského vzdělání. V Evropské unii se věnuje větší pozornost úsilí o zvyšování počtu vysokoškolsky vzdělaných než tlaku na zvyšování kvality vysokého školství. Z tabulky 2 je patrné, že existuje závislost mezi stupněm dosaženého vzdělání a schopností uplatnit se na trhu práce. Mezi vysokoškoláky vzdělanými v EU je nezaměstnanost 4,9%, zatímco ve skupině lidí se základním vzděláním dosahuje 12,1%. Podle studie Eurostatu mají nejmenší podíl vysokoškolsky vzdělaných Portugalsko, Španělsko, Itálie a Řecko. Naopak vysoké zastoupení vysokoškoláků mají ve Švédsku, Německu, Rakousku a Velké Británii. Nedostatek odborníků v určité oblasti může Unie řešit rovněž podporou mobility pracovních sil nebo řízenou imigrací specialistů. V současné době je stále nedostatek odborníků v oblasti IS/IT a e-businessu.

Tabulka 2: Vzdělání a míra nezaměstnanosti v roce 2000, zdroj: Eurostat, Labour Force Survey

Díky nízké míře nezaměstnanosti v Dánsku, Švédsku a Velké Británii je míra nezaměstnanosti v EU nižší než v Evropské měnové unii. I tak byla její hodnota ke konci roku 2002 o celá dvě procenta

Problém nízké zaměstnanosti a vysoké nezaměstnanosti byl klíčovým bodem mimořádného zasedání Evropské rady v Lucemburku v roce 1997. Výsledkem jednání se stala strategie čtyř pilířů kladoucí důraz na novou podnikatelskou kulturu, novou kulturu zaměstnatelnosti, novou kulturu adaptibility a novou kulturu rovných příležitostí v zemích Unie. V současné době chce Komise i nadále přetrvávající strukturální problémy evropského trhu práce řešit do roku 2005. Akční plán vychází z dohody Evropské rady ze Stockholmu 2001. Hlavním cílem je podpořit a rozšířit regionální a sektorovou mobilitu v rámci Evropské unie. Základními nástroji jsou podpora rekvalifikačních programů, migrace za prací a zlepšení informovanosti pracovníků o aktuální poptávce po práci v různých zemích Unie. Na stejnou strategii bude přecházet i Česká republika.

Jan Bureš, redaktor časopisu Integrace