Makro hvězda a blbá nálada

Rok 2008 byl rok finanční krize, po níž přišel Mezinárodní měnový fond s doporučením začít rychle škrtat deficity, což krizi v některých zemích prohloubilo. Po pár letech MMF uznal, že se mýlil. A jednou z klíčových prací na tomto poli byl článek, který Emi vydala spolu s Jón Steinssonem, ve které přinesli důkazy, že fiskální stimuly podporují růst. Spočítali průměrný "relativní multiplikát otevřené ekonomiky" ve výši přibližně 1,5 = zvýšení výdajů o 1% HDP zvyšuje HDP o 1,5%. A také ukázali, že velikost multiplikátoru ovlivňuje fáze ekonomického cyklu = v průběhu recese jeho výše roste.

Ekonomy také trápila philipsova křivka = vztah mezi nezaměstnaností a mzdami/inflací. Chyběli jim totiž zvýšení inflace po poklesu míry nezaměstnanosti. Začalo se proto spekulovat, zda se křivka nezploštila (po poklesu nezaměstnanosti přichází mírnější růst inflace). Emi s kolegy empiricky ukazuje (vydané letos), že sklon je skutečně malý, ale byl malý i na začátku 80. let. Takže žádné v historii ekonomických cyklů „nechybí“ období desinflace nebo naopak vyšší inflace. To, co snížili inflaci v 80. letech je především změna očekávání ohledně dlouhodobé měnové politiky. A větší stabilita inflace v 90. a nultých letech byla způsobena především pevnějším ukotvením dlouhodobých inflačních očekávání. A tím se vracíme ke včerejšímu Restartu: inflační očekávání jsou i přes růst inflace stále relativně ukotvená a nedosahují bláznivých hodnot z 80. let. To neznamená, že centrální banka nemusí nic dělat. Nejsme v situaci jako Volcker, který musel sazby zvýšit až těsně pod 20%. Kombinace komunikace a normalizace sazeb může být dostačující, pokud očekávání zůstanou ukotvená. 

Ve svém článku z roku 2016 s kolegy odhalila na základě nekonzistentních statistických dat v Číně, že Čína falšuje své účetnictví, aby růst vypadal vyhlazeněji, než jaká je skutečnost.

A pro aktuální migrační krizi se hodí další práce z loňského roku. V ní ukazuje, že když jsou lidé nuceni se přestěhovat (v tomto případě kvůli sopce na Islandu v roce 1973), jejich ekonomická situace se zlepší: pro závislé osoby v domácnosti (děti) se v důsledku "lávového šoku" dramaticky zvýšily celoživotní příjmy a vzdělání. Ačkoli jsou tyto odhady velké, jsou spojeny se značnou mírou statistické nejistoty. Přínosy stěhování byly velmi nerovnoměrně rozděleny mezi generace: hlava domácnosti (rodiče) si v důsledku šoku mírně pohoršila. Jinými slovy, hlavní benefity plynou pro děti a „hlava rodiny“ se tak trochu musí obětovat. Což naznačuje bariéry stěhování. A což také znamená, že díky nim práce neproudí do míst, kde přináší nejvyšší výnosy. A pozor, velké zisky ze stěhování pro mladé jsou překvapivé, protože v tomto případě se stěhovali z oblasti už s relativně vysokými příjmy. Ano, její zjištění je také důkazem významu komparativních výhod: zisky ze stěhování mohou být velmi velké pro ty, kteří se špatně přizpůsobili místu, kde se náhodou narodili, i když rozdíly v průměrném příjmu jsou malé.

Takže proto hvězda.

Zpět do ČR. Staťák vydal ukazatele důvěry. Důvěra firem v průmyslu se překvapivě zlepšila. A nepřekvapivě se důvěra domácností dále propadla. Blížíme se na úroveň roku 2012. V roce 2012 jsem podle Gallupu byli druhý nejvíce pesimistický národ na světě (Řekové nás předběhli). Ale především díky blbé náladě jsme začali spořit, méně utrácet, méně investovat. A to přineslo recesi do české ekonomiky. Takže pokud domácnosti přejdou do blbé nálady, tak spotřeba domácností a HDP dostanou další ránu. A poptávkové tlaky zmizí jako pára nad hrncem. Toto riziko jsme v minulosti zmiňovali mnohokrát: babišova drahota, putinova drahota, strach z inflace a z budoucnosti, TV masáž o chudobě a nutnosti škrtat a kupovat kamna… to vše dopadne negativně na důvěru domácností. A bude snižovat domácí poptávkové tlaky, proti nimž bojuje ČNB.

David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny