Nebojme se rychlého růstu minimální mzdy

Zde je (mírně doplněný) textík, jehož jsem se dopustil pro Hospodářské noviny na mé oblíbené téma českého trhu práce:

Krátí se čas pro dohodu odborů se zaměstnavateli na nastavení minimální mzdy v příštím roce. Ministerstvo práce a sociálních věcí navrhuje dvě možnosti: buď 18 900 korun, nebo 19 400 korun, tedy nárůst oproti letošní úrovni o 9,2, nebo o 12,1 procenta. Odborářům by se ovšem líbil nárůst o 12,2 procenta, zaměstnavatelům naopak o pouhých 5,8 procenta. V době doznívající vysoké inflace se jako lepší může zdát spíš velmi opatrné tempo, aby to snad nevedlo k opětovnému posílení firemních nákladových tlaků. Ve skutečnosti by ale růst minimální mzdy kolem deseti procent k žádnému výraznému proinflačnímu tlaku vést nemusel, a to hned z několika důvodů.

Zaprvé, zkušenost z let před covidem ukazuje, že růst minimální mzdy takovým tempem nevede ke snížení dlouhodobého napětí na trhu práce neboli k oslabení poptávky firem po zaměstnancích. Přitom toto napětí přetrvává doposud, i po všech pandemických, polotovarových a energetických šocích.

Zadruhé, firemní sektor se po úderu covidu postupně dostal v oblasti profitability do extrémně dobré kondice. Dokládá to nejen abnormálně vysoká úroveň ziskových marží, ale třeba i skutečnost, že podíl práce na příjmech z HDP poklesl zpátky na úrovně pozorované někdy před osmi lety. Vybraná odvětví, zejména ta hodně citlivá na ceny energií, jistě zažívají těžké časy, nicméně firemní sektor jako celek na událostech z posledních let zřetelně vydělal.

 

Zatřetí, česká minimální mzda je v mezinárodním srovnání velmi nízká. Například ta německá nebo slovenská je v relaci k průměrné mzdě po řadu let výrazně výš (v roce 2022 to bylo 46 % a 43 %) než u nás (37 %), aniž by zaznívaly silné hlasy, že je to pro tamní ekonomiky problém.

Michal Skořepa, analytik České spořitelny