I se schodkem 295 miliard bude moci Fialova vláda stabilizovat veřejné finance, aniž by zvyšovala daně. Pomůže jí rapidní inflace a z ní plynoucí „inflační daň“
Sněmovna dnes začíná
schvalovat návrh státního rozpočtu na příští rok se schodkem 295 miliard korun.
Přestože se jedné o extrémně vysoké číslo, před rokem 2020 vlastně
nemyslitelné, Fialův kabinet může s tímto deficitem a podobnými
v dalších letech stabilizovat veřejné finance ještě během svého funkčního
období, tj. do roku 2025. Aniž by přitom opravdu razantně škrtal nebo navyšoval
daně.
Možná poněkud překvapivý závěr se zrcadlí v nejnovějších posudcích světově významných ratingových agentur. Agentura Fitch Ratings Česku minulý týden potvrdila svůj dosavadní rating AA-. Výhled ale ponechává negativní. Negativní výhled uplatňuje od svého posledního, květnového posudku. Vývoj zadlužení vidí Fitch pesimističtěji (cca 45 procent hrubého domácího produktu už v roce 2023) než jiná vlivná agentura, Standard & Poor's (poblíž 40 procent hrubého domácího produktu až do roku 2025), která své ratingové hodnocení ČR zveřejnila předminulý týden. I podle Fitche ale zadlužení ČR zůstane nižší, než je průměr srovnatelně hodnocených zemí.
Pro českou vládu je hodnocení obou agentur pozitivní zprávou. Nedochází totiž
k dalšímu zhoršování ratingu. Navíc z hodnocení obou agentur je
zřejmé, že Česku v dohledné době jen tak nehrozí náraz na dluhovou brzdu,
odpovídající úrovni 55 procent hrubého domácího produktu. Česku ovšem pomůže
udržet zadlužení relativně nízko hlavně rapidní inflace.
Fialova vláda se zaklíná, že stabilizuje veřejné finance, aniž by zvyšovala běžné daně. Jsou to vlastně její dva zcela stěžejní sliby. A nepochybně podle jejich splnění či nesplnění bude před dalšími volbami posuzována její úspěšnost. Zdálo by se, že se chytla do pasti: může naplnit první slib, může naplnit slib druhý, ale nemůže splnit oba najednou. Ne tak docela. Vládě totiž mimořádně nahraje právě současná mimořádná inflace. A hodnocení obou ratingových agentur – to, že se dále nezhoršují – to vlastně z velké části stvrzují.
Vskutku,
vláda do roku 2025 může splnit oba dva uvedené sliby naráz. Jak je to možné?
Vtip je v tom, že ke stabilizaci veřejných financí postačí stabilizování
poměru veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu. Stabilizace tohoto
poměru na uspokojivé úrovni zaručuje, že ekonomika si na svůj dluh vždy dokáže
vydělat, aniž by se musela zásadně omezovat a aniž by vláda musela drasticky
škrtat.
Ano,
správně, stabilizace veřejných financí nastává i tehdy, když dluh dále narůstá,
pokud ovšem narůstá tempem, které není vyšší než tempo růstu ekonomiky. Mohou
tedy nadále vznikat deficity ročního hospodaření státu, jejichž kumulace
v čase představuje veřejný dluh. Akorát tyto deficity nesmí být příliš
velké.
Pro
Fialovu vládu to znamená to, že dále může hospodařit s narůstajícím dluhem.
Může tedy dále tvořit schodky státního rozpočtu. Musí dát akorát pozor právě na
to, jak moc jsou hluboké.
Do
roku 2025 – nejen pro rok letošní a příští – počítá Fialova vláda rámcově se
schodky každoročně v pásmu od 250 do 300 miliard korun. Na první pohled
jde o „dardu“. O deficit „babišovských“ proporcí, nesvědčící o stabilizaci
veřejných financí. Jenže číslo schodku samo o sobě vlastně nic moc neříká.
Zejména ne v době rapidní inflace. Je třeba toto číslo poměřit právě
s údajem hrubého domácího produktu.
Údaj
hrubého domácího produktu, přesněji nominálního hrubého domácího produktu,
zachycuje hodnotu veškerého zboží a služeb, které se za dané časové období na
daném území vyprodukují. Každé jedno zboží a každá jedna služba se přitom
násobí jejich cenou, aby se tak právě získala hodnota. Produktem pro účely
výpočtu HDP totiž statisticky není třeba vyprodukovaný, upečený pecen chleba
sám době, ale tento pecen v ceně například 40 korun. Do výpočtu HDP pak
tedy vstupuje položka „zboží za 40 korun“. Nebo jenom „položka za 40 korun“.
Posčítáním všech položek vyprodukovaných na daném území v daném roce pak
vzniká ukazatel ročního hrubého domácího produktu. Je vyjádřen právě
v peněžních jednotkách, v Česku tedy v korunách.
Z toho
plyne, že nominální hrubý domácí produkt se zvyšuje více způsoby. Zaprvé,
samozřejmě tehdy, pokud se v pomyslné ekonomice, která už nic jiného než
chleby neprodukuje, upeče více pecnů než před rokem, narůstá její nominální
HDP, i když cena pecnu chleba třeba zůstala z roku na rok úplně stejná.
Nominální HDP ale vzroste také tehdy, pokud se upeče úplně stejně chlebů jako
před rokem, avšak meziročně zdraží. V praxi nominální HDP zpravidla
narůstá současně jak z důvodu růstu vyprodukovaného množství, tak
z důvodu zdražení, tedy inflace. Proto ekonomy zajímá také údaj meziroční
reálné změny HDP, který meziroční změnu nominálního HDP očišťuje o meziroční
inflaci, takže ve výsledku zachycuje pouze změnu ve vyprodukovaném zboží a
službách, nikoli změnu v jejich ceně. Zachycuje tedy reálnou změnu
v produkci ekonomiky. Proto „reálný produkt“.
Vrátíme-li
se k veřejným financím, výše uvedené značí, že je za jinak stejných
podmínek lze stabilizovat třemi způsoby. Zaprvé tak, že se dostatečně sníží
každoroční deficit, třeba zvýšením daní nebo škrty v rozpočtu. Zadruhé tak, že
se zvyšuje počet vyprodukovaného zboží a služeb. Zatřetí tak, že se zvyšuje
cena vyprodukovaného zboží a služeb.
Vskutku,
zvýšení ceny vyprodukovaného zboží a služeb vlastně plní stejnou roli jako
třeba snížení daní. V poměrovém ukazateli veřejného deficitu k HDP se
akorát místo snížení čitatele zvyšuje jmenovatel. Z hlediska výsledné cifry
tohoto poměrového ukazatele je ale vlastně jedno, jak jí bylo dosaženo, zda
tedy snížením v jeho čitateli nebo zvýšením v jeho jmenovateli.
Toto
vše v praxi znamená, že Fialova vláda ke stabilizaci veřejných financí
nepotřebuje zvyšovat daně ani mocně škrtat v rozpočtu, nepotřebuje tedy
snižovat čitatel. Protože pokud bude tempo inflace dostatečné, jmenovatel se
zvýší natolik, že se v něm čitatel „rozpustí“ a že tedy čitatel bude
v porovnání se jmenovatelem stále menší a menší. Až nakonec hodnota
vzájemného poměru klesne třeba až pod úroveň tří procent. Což je hodnota
příslušného maastrichtského kritéria pro přijetí eura. Fialova vláda si vytyčila
cíl stáhnout deficit pod tuto úroveň do roku 2025.
Je to tedy reálné? Je.
Počítejme. Podle Mezinárodního měnového fondu má roku 2025 dosahovat nominální hrubý domácí produkt ČR – vzniklý posčítáním všech položek v jejich cenách roku 2025 – celkem 8546,2 miliardy korun. Fialova vláda rámcově plánuje až do roku 2025 schodky státního rozpočtu každoročně v pásmu od 250 do 300 miliard korun. Veřejné finance však nesestávají jen ze státního rozpočtu. Ale také třeba z rozpočtů krajů a obcí nebo zdravotních pojišťoven. Třeba loni činil schodek samotného státního rozpočtu necelých 420 miliard korun, ovšem celkový deficit veřejných financí „jen“ bezmála 360 miliard. To proto, že některé veřejné rozpočty hospodařily přebytkově. Například kraje a obce loni dohromady hospodařily s přebytkem přesahujícím 41 miliard korun.
Pro
rok 2025 zatím Fialova vláda rámcově počítá se schodkem státního rozpočtu
maximálně 260 miliard. Předpokládejme, že další veřejné rozpočty v tom
roce nevykážou přebytek celkově kolem 60 miliard korun jako loni, ale pouze ve
výši pěti miliard korun.
Takže deficit veřejných
financí v roce 2025 bude (260 – 5) / 8546,2 = 2,98 % < 3 %. Fialova vláda
by tím tedy vlastně svůj slib splnila. Protože deficit veřejných financí
k HDP by byl nižší než tříprocentní.
Současné vládě tedy ke splnění slibu stabilizace veřejných financí a stlačení jejich schodku pod „maastrichtskou“ úroveň tří procent vlastně postačí každoročně tvořit schodky v pásmu od 250 do 300 miliard korun. To je uskutečnitelné bez zvýšení běžných daní a současně bez zásadnějších škrtů.
Fialově
vládě totiž svým způsobem opravdu nahrává inflace. Ta totiž vlastně „zdaňuje“
občany i firmy místo ní. Inflaci navíc může svést třeba na Putina
Rapidní
inflace totiž sama o sobě citelně navyšuje ukazatel nominálního HDP. Vládě pak
stačí jen zastabilizovat své každoroční deficity v pásmu od 250 do 300
miliard, jak to ostatně rámcově zamýšlí, a docílí snížení ukazatele deficitu
veřejných financí v poměru k HDP. A to nakonec, nejpozději roku 2025,
dokonce pod „maastrichtskou“ úroveň tří procent. Samozřejmě, že rapidní
inflace vyvolá tlak také na výdajově straně rozpočtu. Vláda bude muset
například citelněji navyšovat starobních důchody, než kdyby inflace byla nižší.
Nicméně hospodaření se schodkem v pásmu od 250 do 300 miliard ročně by i
tak mělo být dosažitelné, aniž by se kabinet musel uchylovat k jakkoli
výraznějším škrtům.
Mezinárodní
měnový fond opírá svůj výše uvedený odhad českého HDP v roce 2025 o
několik předpokladů. Tím klíčovým z nich je předpoklad vývoje inflace,
pochopitelně. Pro letošek washingtonská instituce počítá s celoroční
průměrnou inflací v ČR ve výši 16,3 procenta. V příštím roce by to
pak mělo být 8,6 procenta. O rok poději však už jen 2,5 procenta a roku 2025
rovná dvě procenta. Jinými slovy, Fialova vláda může stabilizovat veřejné
finance díky rapidní inflaci, aniž by přitom inflace musela být rapidní po celé
její funkční období. Pokud při 16,3procentní inflaci, jakou vyhlíží MMF, vláda
státním zaměstnancům navýší platy o deset procent, reálně na nich ušetří 6,3
procenta. Znamená to to samé, jako kdyby při dvouprocentní inflaci platy o více
než čtyři procenta státním zaměstnancům nominálně snižovala (že by tedy škrtala
přímo v částce na výplatnici). Nebo jako kdyby propustila tolik zaměstnanců,
že by to z hlediska celkových rozpočtových výdajů odpovídalo nominálnímu
snížení platů o ona více než čtyři procenta, i když by platy zůstaly nominálně
stejné.
Inflace
je tedy pro vládu svým způsobem i užitečným pomocníkem. Dělá nevděčnou práci za
ni. Ne nadarmo ekonomové hovoří o „inflační dani“. Díky inflace vlastně vláda
snižuje reálně platy zaměstnanců, aniž ty by ji z toho vinili. Viní
inflaci. To je jedna z ilustrací toho, jak právě rapidní inflace pomůže
vládě veřejné finance stabilizovat. Zřejmě ne dlouhodobě, ale střednědobě ano.
Střednědobě – to znamená do dalších voleb. Což vládě samozřejmě postačí.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank
TRINITY BANK
Trinity Bank působí na finančním trhu již 25 let a vznikla transformací Moravského Peněžního Ústavu – spořitelního družstva. Má téměř 25 000 klientů a její bilanční suma přesahuje 18 miliard Kč.
Trinity Bank se specializuje na privátní a korporátní bankovnictví, u fyzických osob se zaměřuje především na vkladové a spořicí produkty, které nabízejí nadstandardní zhodnocení úspor.
Více informaci na: www.trinitybank.cz
Okomentovat na facebooku
Poslední zprávy z rubriky Makroekonomika:
Přečtěte si také:
Prezentace
02.05.2024 SCHLIEGER loni zaznamenal čtyřnásobný nárůst...
30.04.2024 Tesla po špatných výsledcích roste, Meta po...
Okénko investora
Mgr. Timur Barotov, BHS
Diverzifikace v době koncentrovaných akciových trhů – výzkum Goldman Sachs
Miroslav Novák, AKCENTA
Michal Brothánek, AVANT IS
Petr Lajsek, Purple Trading
Olívia Lacenová, Wonderinterest Trading Ltd.
Jakub Petruška, Zlaťáky.cz
Za 1. čtvrtletí roku 2024 rozšířila ČNB „zlatý poklad“ o dalších téměř 5 tun
Ali Daylami, BITmarkets
Jiří Cimpel, Cimpel & Partneři