Letem světem: spotřebitelé vs. výrobci

Němci, se vzpomínkou na Výmarskou republiku a tehdejší hyperinflaci (tehdy ceny rostly v průměru o 21%, ale pozor, rostly v průměru o 21% každý den), se inflace dlouhodobě velmi obávají a tohle musí být pro ně velký rána. Inflace na osmi procentech je něco, co naposledy zažili v padesátých letech. Dokonce i v 70. a 80. letech byl vrchol inflace na nižších úrovních.

Na grafu výše vás možná ale více zaujal ten druhý index: index cen průmyslových výrobců. V dubnu tento index vrostl o závratných 34% meziročně.

Od roku 2019 spotřební ceny vzrostly o 12% a výrobní o 40%. Je takový rozdíl normální?

Historie (ale i rychlý pohled na obrázek) říká, že ne. Dlouhodobě spotřební ceny a ceny výrobců v průměru rostou stejně. Od padesátých let byla v Německu průměrná spotřební inflace 2,4% a průměrná výrobní 2,2%. 

Optimista řekne, že výrobní ceny jsou více volatilní, takže po větších nárůstech přichází větší pokles. 

Pesimista se samozřejmě zeptá, co by se stalo, kdyby tentokrát spotřební ceny dál doháněly ty výrobní = další růst inflace na úrovně, které se ani nesmějí vyslovit.

Rozdíl v růstu cen spotřebních a průmyslových výrobců nevidíme jen v Německu. Nejmenší rozdíl v meziroční dynamice je v USA (7pb), v ČR je rozdíl 13pb. Ale EMU skutečně trčí velmi nahoru (30pb).

Jak tento rozdíl vysvětlit? Za prvé spotřební ceny v sobě zahrnují nejen výrobky vyrobené v průmyslu, ale i služby. A dále různé regulované položky a daně, které mohou zmirňovat dynamiku růstu cen jednotlivých komodit nebo surovin. Například ceny elektřiny pro domácnosti u nás mají dvě části: neregulovanou, odvozenou od ceny elektřiny a regulovanou, kde jsou například poplatky za jistič a další poplatky za distribuci.

Takže nějaký rozdíl je přirozený. Ten současný, zvlášť v EMU je tak velký, až se má člověk tendenci ptát, zda je v pořádku měření výrobních cen v EU.

Koukněme na detail statisticky průmyslových výrobců a porovnejme EU a ČR. U nás i v EU rostou ceny výrobců vyrábějící spotřební zboží velmi podobně: o cca 8%. Kapitálové zboží roste v EU rychleji: 6% vs. 3%, ale v současnosti jde o malý rozdíl.

Ano, hlavní rozdíl je v energetice. V EU růst o 104%, zatímco u nás o 63%. Těžba a dobývání: 98% y/y v EU a v ČR 47%. Konkrétně těžba ropy a plynu: EU +248% y/y vs. 93% y/y.

Rozdíl v růstu cen průmyslových výrobců se koncentruje do jednoho sektoru: energie. Napadá mě hned jeden problém: některé suroviny dovážíme do EU (například z Rusku) na základě dlouhodobých kontraktů se stanovenou cenou. Ne všechny země takové kontrakty mají a nakupují za tržní cenu. Dále, vzhledem k tomu, že ceny v kontraktech mohou být součástí obchodního tajemství, tak mohou některé firmy raději reportovat ne skutečné ceny, ale ceny tržní, které jsou nyní výrazně vyšší než ty z dlouhodobých kontraktů. Dále svou roli může sehrát jiný energetický mix: země s vyšším podílem výroby energie z plynu zažívají prudší růst cen než země, kde je vyšší podíl vyrobené energie z jádra, ale dokonce i z uhlí, případně z OZE.

Když jsme u cen energií. Lídři EU se shodli na okamžitém zákazu dovozů cca 2/3 ruské ropy do EU a do konce roku na 90%. Cena ropy Brent vzrostla na téměř 123 USD za barel, srpnový kontrakt na 119 USD.

Dále, největší ruská banka Sberbank bude odříznuta od SWIFT. Gazprom zastavil dodávky plynu do Nizozemí, které odmítlo platit za plyn v rublech. Očekává se, že stejný důvod povede k zastavení dodávek plynu i do Dánska.

Italský průmysl odhaduje, že zastavení dodávek ruského plynu v polovině roku by v letošním roce mohlo vést k poklesu HDP o 2%.

V Šanghaji se začaly demontovat ploty kolem obytných čtvrtí, o půlnoci bude zrušen lockdown pro 25 milionů lidí. Čínské autority by rádi povzbudili lidi k větším půjčkám, aby se oživila klesající spotřeba a investice. Problém je, že důvěra lidí se zero covid strategií není moc konzistentní. Například v Šanghají, která je více prorežimní než zbytek země, tak tvrdý lockdown vedl k velké vlně nespokojenosti. 

David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny