Petr Král, ředitel sekce měnové (iHNed.cz 16. 6. 2020, rubrika Názory, komentáře)

Často citovaným zdrojem v tuzemských médiích se v poslední době stal Eurostat. Z jeho dat o inflaci totiž vyplynulo, že Česká republika měla v dubnu nejvyšší inflaci mezi 27 zeměmi Evropské unie. Nezasvěcený příjemce těchto zpráv by snadno mohl získat dojem, že jde o alarmující vývoj a že České republice nezbývá, než se uchýlit pod ochranná křídla Evropské centrální banky a vzdát se nezávislé měnové politiky.

Tyto závěry však vycházejí zřejmě z nepochopení, proč není zdravá nulová nebo dokonce záporná inflace, jak funguje měnová politika a jak na tom česká ekonomika byla v předvečer propuknutí koronavirové pandemie. V případě tuzemské inflace, která se mimochodem v květnu po šesti měsících vrátila pod tři procenta, a tedy zpět do tolerančního pásma kolem dvou procent cíle České národní banky, jde naopak o zdravý projev fungujících vazeb v ekonomice, které se v mnohých vyspělých zemích jako by "zadrhly". Domácí svižný růst cen v posledním zhruba roce byl především důsledkem dlouhodobé konjunktury a s ní spojené nejnižší nezaměstnanosti v EU v letech před koronavirem, která tlačila na spotřebitelskou poptávku a růst cen.

Hrdě, byť poněkud nostalgicky, si přiznejme, že česká ekonomika si do propuknutí koronavirové pandemie "užívala" starostí "dobrých časů". Prožili jsme vlastně oněch pověstných sedm tučných let.

Zrychlený růst cen v posledních čtvrtletích nebyl výsledkem působení nějakého abstraktního domácího "inflačního klimatu", a tím méně pak důkazem nesprávné či neefektivní měnové politiky ČNB. Inflace naopak odrážela naprosto hmatatelné faktory, jejichž společným jmenovatelem byl zejména dlouhodobý růst domácí ekonomiky. Ten se projevoval silným napětím na trhu práce, kdy počet volných míst zdaleka převyšoval počet nezaměstnaných, rekordně nízkou nezaměstnaností a naopak historicky nejvyšším podílem ekonomicky aktivních obyvatel. To vše vyústilo ve velmi svižný růst mezd, zvyšování spotřeby českých domácností, a tedy i jejich životní úrovně!

Prakticky všechny moderní centrální banky již více než dvě dekády usilují o inflaci kolem dvou procent. Právě toto tempo meziročního růstu spotřebitelských cen je považováno za odraz jakési ideální provozní teploty dané ekonomiky. Tato hladina totiž na jedné straně není příliš vysoká, aby bránila udržitelnému hospodářskému růstu, ale současně je dostatečná pro zachování bezpečné vzdálenosti od hranice deflace. Konstrukce spotřebitelského koše a metody a postupy využívané při sběru dat o vývoje cen pro účely změření inflace, nemohou ani při nejlepší vůli a snaze pracovníků statistických úřadů odrážet zcela věrně změny ve složení reálné spotřeby domácností, stejně jako odfiltrovat čistý růst cen od růstu kvality zboží a služeb. Změřená inflace proto mívá ve vyspělých státech tendenci ke zkreslení směrem vzhůru. I z toho důvodu je dvouprocentní cíl inflace považován za lepší vyjádření cenové stability než úsilí o nulovou inflaci. Druhým důvodem je skutečnost, že cílování malého kladného tempa cenového růstu poskytuje určitou pojistku před dlouhodobým poklesem cen, který s sebou obvykle přináší odklad spotřeby a investic a následný ekonomický útlum.

Některé zahraniční centrální banky nám vývoj inflace v posledních letech tak trochu záviděly. Mnohdy totiž ve stejnou dobu stále bojovaly s tím, jak inflaci a inflační očekávání zvýšit na úroveň svých cílů a tím do bezpečné vzdálenosti od pásma zhoubné deflace. Například ECB musela proto v loňském roce po čase znovu přikročit k použití nekonvenčního měnového nástroje, když obnovila svůj program nákupu aktiv a současně snížila svou hlavní úrokovou sazbu ještě hlouběji do záporných hodnot.

V podobném stadiu vývoje byla česká ekonomika a měnová politika ČNB naposledy v období kurzového závazku před několika lety. Určité kontrolované mírné "přestřelování" dvouprocentního inflačního cíle proto bylo vědomou součástí strategie hladkého ukončení kurzového závazku a následného plynulého opuštění nulové dolní hranice úrokových sazeb. ČNB se tím vědomě chtěla vyhnout situaci, kdy by se brzy po opuštění kurzového závazku v dubnu 2017 musela uchýlit k jeho opětovnému použití.

Současně však platí, že pokud si dáme poslední vývoj do delší časové perspektivy, v případě České republiky vůbec nemůžeme hovořit o nějakém dlouhodobě vysokoinflačním prostředí! Meziroční inflace od roku 2016 do současnosti činí v průměru 2,1 procenta, od roku 2015 pak dokonce jen 1,8 procent. To samo o sobě ukazuje na velmi přesné a nevychýlené plnění dvouprocentního cíle ČNB.