Nakamura o nákladech vysoké inflace a zavádějící „stimulaci“

Emi Nakamura je ekonomkou, která si získala uznání mimo jiné svou prací s rozsáhlými databázemi a neotřelými pohledy na některá ekonomická témata. V rozhovoru zveřejněném na stránkách Minneapolis Fed uvedla: „Domnívala jsem se, že největší makroekonomickou událostí mého života byla Velká recese, která začala v roce 2007, ale nyní to tu je za více než deset let znovu.“ Podstatný rozdíl ale spočívá v tom, že finanční krize byla odrazem nerovnováh, které se hromadily postupně. Současná krize je dána rychlým šokem, který může přetrvávat, nebo také rychle pominout.

Podle ekonomky je nyní dobré vnímat, že tradiční fiskální situace je dnes ovlivněna tím, že řada lidí fakticky nemůže nakupovat a pracovat. V ideálním případě tato stimulace pomůže přímo a také nepřímo tím, že podpoří další výdaje a produkci. Takový mechanismus se ale může rozjet až v době, kdy bude ekonomika otevřena. „Až budou odstraněny bariéry, pak možná začne politika fungovat víc jako tradiční stimulace,“ uvedla Nakamura s tím, že samotné slovo „stimulace“ může být v současné situaci zavádějící.

Ekonomka se ve svém dřívějším výzkumu intenzivně věnovala tématu cenové rigidity. V rozhovoru připomněla, že pokud jsou ceny v ekonomice velmi flexibilní a reagují na změnu poptávky, tyto posuny se výrazně neprojevují na zaměstnanosti, protože se nemění vyráběné množství v ekonomice. V prostředí flexibilních cen se také změna monetární politiky projevuje právě v cenách. Pokud by se například zvýšila peněžní nabídka na dvojnásobek, ceny se automaticky zdvojnásobí a v takové ekonomice nedojde ke změnám reálným. Je to podle ekonomky podobné, jako když nějaká země přejde z imperiálních jednotek na metrickou soustavu – změní se čísla, ale reálně zůstane vše stejné.

Výzkum ekonomky ovšem ukazuje, že ceny jsou značně rigidní. Nakamura podotkla, že ještě před dvaceti lety bylo překvapivě dost složité získat data potřebná k systematickému měření flexibility cen a proto chyběl i relevantní výzkum. Mark Bils a Pete Klenow „přesvědčili Bureau of Labor Statistics, aby je nechala analyzovat data z indexu spotřebitelských cen“ a jejich práce byla jednou z prvních, které problém uchopily systematicky a nezaměřily se například jen na ceny tiskovin jako studie předchozí. Jejich závěry hovořily o poměrně flexibilních cenách.

Situaci zamlžuje i to, že firmy jako Pepsi mění ceny často, ale je těžké odfiltrovat, kdy jde o reakci na makroekonomický vývoj a kdy jsou důvody jiné. Nakamura tvrdí, že uvažování firem o cenách je hodně setrvačné a dokazuje to podle ní i fakt, že během vysoké poptávky po některých produktech během první fáze koronavirové krize byly některé z těchto položek prodávány se slevami. Její další výzkum pak ukázal, že změny cen jsou v ekonomice sice velmi frekventované, ale nejde o typ změn, které byly popsány výše. Tedy o změny, které by reprezentovaly cenovou flexibilitu v makroekonomickém smyslu slova.

Ekonomka se také věnovala tomu, jaké náklady sebou nese vysoká inflace. Připomněla, že podle běžného pohledu tyto náklady do značné míry souvisí s tím, že vysoká inflace pokřivuje relativní ceny produkce a služeb a tím brání fungování efektivní ruky trhu. Nakamura a její kolegové dokázali podle jejích slov velmi pracně získat data týkající se řady spotřebních položek z období počátku osmdesátých let, kdy americká ekonomika procházela vysokou inflací.

Výsledky analýz ale ukázaly, že relativní ceny nebyly ani v té době nijak výrazně dotčeny. Nakamura ovšem dodala, že vysoká inflace může přinášet i další náklady, například ve formě redistribuce bohatství či toho, že lidé špatně odhadují, jaké je vlastně jejich reálné bohatství. Všechna tato témata jsou přitom relevantní například v rámci diskuse o tom, zda by Fed měl zvýšit inflační cíl.

Zdroj: Minneapolis Fed