Měření HDP a další kreativně upravené statistiky (1/2)

Mises.cz: 9. srpna 2016, Kolektiv Mises.cz

„Pomocí statistiky můžu dokázat cokoliv kromě pravdy“ – George Canning, britský státník a premiér

Canningův aforismus je dnes stejně aktuální jako v v roce 1827, kdy byl britským premiérem. Bohužel jeho moudrost je zcela opomíjena ekonomy středního proudu. Nikde není tato chyba zásadnější, než při definování hospodářské činnosti. Tam je zneužívání statistik povýšeno na úroveň, která by překvapila dokonce i Canninga samotného.

Většina lidí včetně ekonomů bezmezně věří následujícímu sdělení:  
HDP vyjadřuje bohatství celé společnosti/země/státu. Pokud má dané území/společenství vysoký HDP, respektive vysoký HDP na obyvatele, lze předpokládat, že většina obyvatel dané země bude vskutku bohatých.

Když se na podstatu HDP podíváme více podrobně zjistíme, že toto tvrzení je jeden velký nesmysl.  Hrubý domácí produkt (HDP) je tržní hodnota všech konečných výrobků a služeb na určitém území za dané období (nejčastěji jeden rok). Je to jen účetní identita odrážející množství peněz v ekonomice. Postrádá však kvalitativní hodnotu o pokroku, zlepšení lidských podmínek, což je to, co je skutečně důležité.

Jak HDP měříme

HDP se nejčastěji počítá výdajovou metodou, protože je to nejjednodušší. Vychází se z toho, že  výdaj za zboží odpovídá ceně tohoto zboží (tzn. součtu přidaných hodnot) a HDP lze  měřit jako součet výdajů (agregátní výdaje). Do tohoto součtu započítáváme pouze finální služby a výrobky vyprodukované za daný rok. V nejběžnější formě se setkáme s následující rovnicí:

Agregátní výdaje = spotřeba (C) + hrubé investice (I) + veřejné výdaje (G) + čistý vývoz (NX)

Z tohoto způsobu měření vyplývají občas zcela absurdní skutečnosti: Pokud například dojde k nějaké katastrofě a následně k likvidaci jejich následků, nesníží se HDP v důsledku utrpěných škod, ale naopak zvýší v důsledku zvýšených investic.

Prodám-li své starší auto sousedovi přímo, žádný nárůst HDP nenastane. Avšak prodám-li to samé auto do bazaru a soused si jej koupí z bazaru, díky čemuž za něj dá o 30 000Kč více (bazaru zůstane 30 000Kč na provizi), tak se najednou vytvoří HDP 30 000Kč.

Nakonec je tu ještě příklad z Nauru, ostrova s ohromnými zdroji fosfátů. Těžbou a prodejem těchto fosfátů se obyvatelé stali jedněmi z nejbohatších na světě. Dramaticky se zhoršil jejich zdravotní a psychický stav, objevily se doposud tam neznámé deprese a sebevraždy. Podle měřítek HDP došlo k raketovému růstu životní úrovně. Podle ostatních měřítek došlo k poklesu kvality jejich života.

Statistiky vycucané z prstu

Učebnicový příklad toho, jak se taková statistika tvoří, najdeme např. části tohoto dokumentu (nejspíše část seminární nebo závěrečné práce), který srovnává výpočet HDP pomocí různých metod a odvolává se na oficiální čísla českého statistického úřadu.

Přestože je v textu přiznáno, že některá vstupní data pro výpočet se velice špatně zjišťují, a tak se používá odhad. Výsledky všech tří uvedených metod za sledovaných 10 let se shodují na jednotky (milionů) úplně přesně. Existuje snad k tomu nějaké jiné logické vysvětlení, než že si statistikové prostě tato data vycucali z prstu?

Pak tu máme ještě perličky jako imputované nájemné – to je fiktivní částka, kterou by majitelé bytů a domů platili sami sobě za to, že v bytě či domě bydlí. V ČR se přidává do výpočtu inflace. Naopak v USA je započítávána do výpočtu HDP. Imputace celkově zvyšují americké HDP o více než 15 procent.

Ekonometrové si zkrátka při definování HDP vymysleli sterilní statistiku, která by neměla být použita při vytváření hospodářské politiky. Navíc v poslední době se stal růst HDP svatým grálem a vše se dnes poměřuje touto vyloženě nesmyslnou veličinou. Neznalost podstaty měření HDP vede k velmi běžné chybě, že jakékoliv zvýšení HDP je žádoucí.

Transakce odrážející jak tvorbu bohatství i ekonomicky destruktivní státní výdaje jsou zahrnuty do výpočtu HDP bez rozdílu. Místo aby vládní výdaje byly odečteny z celkového HDP (platíme je totiž z daní a tyto peníze by mohli být jinak použity podnikateli více efektivně), jsou naopak vítány jako příspěvek k hospodářskému růstu. Nedostatek rozdílu mezi vytvářením a ničením bohatství je zásadní pro víru keynesiánstvím odchovaných makroekonomů, že státní intervence je prospěšné.

Je neustálý růst HDP opravdu žádoucí?

Možná to více osvětlí následující příklad: Představte si ekonomiku s pevným množstvím peněžní zásoby a úvěrů. Dále předpokládáme, že zahraniční obchod je v rovnováze, a že populace je stabilní. Produkty uspějí, stagnují nebo selhávají. Lidé dosáhnou zvýšení mezd tím, že se přesunou do více úspěšných firem. Naopak ty z méně úspěšných firem čeká snižování platů. Staré podniky odcházejí a nahrazují je nové. Vítězové budou používat zdrojů uvolněných z neúspěchů.

Roční HDP, celková suma veškeré produkce hrazena z příjmů a zisků každého z nás, bude proto nezměněné oproti předchozímu roku: Je to hra s nulovým součtem, za předpokladu, že jako celek lidí, peníze a preference k nákupu zboží se nezmění. Bez injekcí peněz navíc, lidé jsou vždy nuceni volit co si koupí: Nemohou zvýšit svou kupní sílu prostřednictvím kreditu vytvořeného ze vzduchu, a tím vytvořit poptávku, která by jinak neexistovala. Navíc půjčování si na spotřebu je jen přenesení poptávky z budoucnosti od přítomnosti.

Pokrok je zajištěn zdokonalením výrobků anebo zvýšením kvality, která umožní výrobky a služby prodávat za nižší ceny. Protože předpokládáme stálý objem peněz v ekonomice, tak i při růstu objemu a kvality výroby zůstává celková hodnota výrobků a služeb konstantní. To platí jak pro konečné produkty i pro investice do vyšších řádů výroby. Ale nejdůležitější je, že růst HDP je nulový.

Zvýšení HDP dochází pouze při růstu objemu peněz v oběhu

V dnešní ekonomice založené na částečných rezervách to však funguje trochu jinak. Peněžní zásobu i objem úvěrů, lze rozšířit vůlí státu a bank, které na to mají licenci. V průběhu času jsou nové peníze absorbovány do ekonomiky, což se odráží v nových transakcích, ke kterým by jinak nedošlo. Hodnota transakcí lze přičíst na úkor měnové expanze bude pravděpodobně násobkem nových peněz zavedených do systému.

Ke zvýšení HDP dochází pouze v případě, že množství peněz a bankovních úvěrů se zvýší a  nové peníze byly použity v té části ekonomiky, kterou statistici svou statistikou sledují.

Co tedy nastane, když nové peníze dorazí do ekonomiky? Banky vytvářejí peníze z ničeho a poskytují je svým zákazníkům. Zákazník peníze použije k nákupu zboží nebo služeb za ceny, které ještě neberou vytvoření nových peněz v úvahu a sklízí plný prospěch z těchto nových peněz. Teprve tyto nově vytvoření peníze puštěné do ekonomiky formou nákupu odráží novou dodatečnou poptávku, která se materializovala zdánlivě z ničeho.

Tento cenový efekt následně šíří dále, a to vždy o krok pozadu za nově vynaloženými penězi. Většina spotřebitelů zjišťuje, že ceny vzrostly bez jakékoliv náhrady v jejich příjmech. Konečným výsledkem je přesun bohatství od nejslabších členů společnosti proti proudu postupně k prvním příjemcům nových peněz.

Peněžní iluze

Za předpokladu, že se jedná o jediné zvýšení objemu peněz, pak tyto nové transakce budou pouze dočasné. Nové peníze v oběhu nezvýší cenu produktů ihned, nýbrž lidé postupně zjišťují, že peněz je více a to tlačí ceny produktů směrem vzhůru. Ekonomická aktivita spojená s přílivem nové měny postupně ustává. Zpočátku zvýšené reálné HDP se pak vrací na svou předchozí úroveň a to vždy za předpokladu, že nedošlo k žádné změně ve spotřebitelských preferencích mezi penězi a zbožím. Pouze se nám zvýšila cenová hladina, tj. ceny jsou vyšší. Celý nominální přírůstek HDP je eliminován přírůstkem inflace. Přesně jak popisuje peněžní iluzi Milton Friedman.

Jak jde vidět, přínos stimulace poptávky zvýšením množství peněz a úvěrů je pouze dočasný. Změny v HDP výše popsané neodráží hospodářský pokrok, ale vstřebávání nových peněz vytvořených pomocí úvěrů. Navíc monetární stimul (zvýšení množství peněz v oběhu) je z hlediska delšího období následován poklesem poptávky po zboží a službách z důvodu efektu přesunu bohatství, takže vlastně nastává opak zamýšleného výsledku. Ekonomika jako celek skončí hůř, než kdyby k žádnému monetárnímu stimulu nedošlo.

Aby převládal pozitivní krátkodobý stimulační efekt růstu HDP díky monetární expanzi, musí vznikat neustále více nové měny. Když se tvorba nových peněz zastaví, začnou brzy převládat ty negativní důsledky. Proto aktuálně slyšíme o tištění nové měny centrálními bankami ve velkém po celém světě.

(Autorem prvního dílu je Ing. Martin Jonášek)