Je v pořádku, aby zaměstnavatel omezoval zaměstnance ve stylu oblékání či volném čase?

Němečtí šéfové mohou svým zaměstnankyním nařídit, aby nosily na pracovišti podprsenku. Ta ovšem musí být bílá nebo tělové barvy, aby nebyla vidět přes šaty. Také mají právo rozhodovat o délce jejích nehtů. Rozhodl o tom soud v Porýní-Vestfálsku, píše britský deník Daily Mail.

Otzázka, zda je v pořádku, aby nám zaměstnavatel zasahoval do osobního života, není nic nového pod sluncem. Nutno však na úvod podotknout, že v této otázce je velmi důležité znát kontext. Je tedy omezování zaměstnance v pořádku?

Pokud jsme podepsali smlouvu s předepsaným dresscodem, má zaměstnavatel právo ho po nás vyžadovat. Na stejném principu plátí i omezování volného času, osobních zájmů, výběru přátel nebo veřejného vyjadřování. Pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem domluví na ovlivňování zaměstnancových aktivit a výstupů, je ono dodržování stanovených pravidel na stejné úrovni, jako dodržování pracovní doby nebo náplně práce.

A tohle je právě onen rozhodující faktor. Zaměstnanec je nejen v pozici objektu výběru, ale i výběrčím. Může si svobodně zvolit, zda na dané podmínky přistoupí, nebo ne. Pokud je tedy součástí smlouvy dohoda o dresscodu, je nejen v pořádku ale i na místě, aby ho zaměstnavatel vyžadoval.

Těmito pravidly se denně řídíme v divadlech nebo na plesech, kam nám nemusí být umožněn vstup, přes to, že ho máme zaplacený, pokud nedodržíme dresscode. To stejné však platí v MHD, školách nebo rodinných návštěvách.

Před souhlasem s jakoukoli smlouvou musíme zvážit všechny okolnosti a obětované příležitosti. S uzavřením smlouvy souhlasíme s dodržováním dohodnutých podmínek. Nedodržování těchto podmínek není boj o práva, nýbrž porušování práv někoho jiného.