Slováci už v postcovidové kumulované inflaci předběhli Čechy, euro je neochránilo. Navíc mají kvůli euru citelně hůře úročené úspory, dosahují ani ne polovičního zhodnocení v porovnání s Čechy. Celkově hůře než Češi dopadají i za celou dobu od přijetí eura roku 2009

Slováci už v postcovidové kumulované inflaci předběhli Čechy, euro je neochránilo. Navíc mají kvůli euru citelně hůře úročené úspory, dosahují ani ne polovičního zhodnocení v porovnání s Čechy. Celkově hůře než Češi dopadají i za celou dobu od přijetí eura roku 2009

Často se opakuje tvrzení, že Slovensko má sice nyní vyšší inflaci než Česko, ale za uplynulé roky ji má kumulovaně výrazně nižší. Data to nepotvrzují. Od 1. března 2020, tedy zhruba od začátku covidového období v Evropě, do 30. června 2026 činila kumulovaná harmonizovaná inflace na Slovensku 42,61 procenta, zatímco v Česku 42,11 procenta. Slováci už tedy v postcovidové kumulované inflaci předběhli Čechy. Výpočet vychází z harmonizovaného indexu spotřebitelských cen HICP Eurostatu: český index vzrostl mezi únorem 2020 a červnem 2026 z 71,33 na 101,37, slovenský ze 72,62 na 103,56. HICP je přitom konstruován právě pro mezinárodně srovnatelné měření inflace.

Rozdíl je malý, ale směr je opačný, než jak bývá někdy prezentován. Sdílení jednotné evropské měny eura tedy Slovensko před inflačním šokem posledních let nijak viditelně neochránilo. Od počátku covidu byla tamní kumulovaná inflace prakticky stejná jako česká, dokonce mírně vyšší.

Při delším pohledu od 1. ledna 2009, kdy Slovensko euro přidalo, do 30. června 2026 už vychází inflace hůře pro Česko. Český HICP vzrostl z 58,21 v prosinci 2008 na 101,37 v červnu 2026, tedy o 74,15 procenta. Slovenský index vzrostl z 61,02 na 103,56, tedy o 69,71 procenta. Česká kumulovaná inflace byla za těchto sedmnáct a půl roku zhruba o 4,4 procentního bodu vyšší.

Jenže samotná inflace ještě neříká, jak dopadly úspory domácností a jak se vyvíjela jejich reálná kupní síla, tedy do značné míry i životní úroveň. Česko mělo vlastní měnovou politiku České národní banky, zatímco Slovensko od roku 2009 přebírá měnovou politiku Evropské centrální banky. Zejména po roce 2021 ČNB zvýšila sazby výrazně dříve a výše než ECB, což umožnilo podstatně vyšší úročení korunových vkladů. Pro porovnání lze použít harmonizovanou statistiku sazeb nových vkladů domácností s dohodnutou splatností do jednoho roku. ECB vede pro Česko i Slovensko metodicky shodné měsíční řady v procentech ročně.

Při modelovém průběžném obnovování těchto krátkodobých termínovaných vkladů a reinvestování úroků vychází za období od března 2020 do poloviny roku 2026 kumulativní nominální zhodnocení orientačně kolem 25 procent v Česku, ale jen přibližně 12 procent na Slovensku. Nejde o výnos konkrétního produktu, nýbrž o modelový odhad založený na průměrných harmonizovaných bankovních sazbách. Rozdíl je však ekonomicky dobře vysvětlitelný: české domácnosti měly zejména v letech vysoké inflace přístup k výrazně vyšším depozitním sazbám. Ještě v květnu 2026 činila v Česku průměrná sazba nových termínovaných vkladů domácností 3,03 procenta, zatímco na Slovensku činila u vkladů do jednoho roku v dubnu 2,16 procenta.

Po porovnání s inflací vychází, že kupní síla modelově úročeného českého vkladu od začátku covidu klesla asi o 12 procent, kdežto slovenského přibližně o 21 procent. Slováci tedy čelili nejen nepatrně vyšší kumulované inflaci, ale zároveň měli podstatně menší možnost její dopad kompenzovat výnosem bezpečných bankovních úspor.

Podobná pointa platí i od roku 2009. Orientační model krátkodobých termínovaných vkladů dává kumulativní nominální zhodnocení zhruba 40 procent v Česku a 30 procent na Slovensku. Po očištění o inflaci by reálná ztráta kupní síly činila přibližně 20 procent v Česku a 23 až 24 procent na Slovensku. Ani nižší slovenská inflace v delším horizontu tedy automaticky neznamenala lepší výsledek pro konzervativního střadatele.

Je fér dodat, že většina domácností nespoří šest nebo sedmnáct let nepřetržitě na krátkodobých termínovaných vkladech. Tento propočet proto nepopisuje průměrného Čecha ani Slováka. Ukazuje však, jaké možnosti měly domácnosti, které své úspory aktivně ukládaly do běžného, nízkorizikového bankovního produktu.

Závěr je podstatný. Euro není automatickou pojistkou proti inflaci ani proti znehodnocování úspor. Jeho přijetím se země vzdává vlastní měnové politiky a přebírá sazby nastavené pro celou eurozónu. Slovenská zkušenost ukazuje, že výsledkem může být prakticky stejná kumulovaná inflace jako v Česku, ale zároveň citelně slabší možnost chránit úspory vyšším bankovním úrokem. Právě to by měli Češi při úvahách o přijetí eura započítat stejně pečlivě jako samotný vývoj cen.