Několik poznámek k „ozdravnému“ balíčku pohledem daňové expertky

Dohody o provedení práce

Snad největším administrativním průšvihem je nové řešení úpravy dohod o provedení práce, při kterém se již neposuzuje každá dohoda zvlášť a do 10 tisíc korun měsíčně nepodléhá odvodům na sociální a zdravotní pojištění. Nově se má celkový příjem z dohod sčítat a přihlížet ke dvěma limitům. První je 25 % průměrné mzdy na jednu dohodu a druhým 40 % průměrné mzdy na všechny dohody, za které pobral zaměstnanec příjem v daném měsíci.

Potíž je v tom, že zaměstnavatel objektivně nemusí předem vědět, jaké další dohody zaměstnanec uzavírá a často to neví ani zaměstnanec, protože rád sáhne po zajímavé příležitosti, která se mu naskytla ze dne na den a ještě včera o ní nevěděl. Zaměstnavatel tak nikdy nemůže dopředu správně vypočítat, kolik ho bude brigádník stát. Dozví se to na základě zpětné vazby pojišťoven až dodatečně, aby pak srážku pojistného doháněl zpětně a snažil se ji získat zpět od zaměstnance (často marně). A srážet pojistné pro jistotu automaticky ve všech případech asi také neprojde, protože to narazí na zákonnou úpravu práv zaměstnance.

MPSV sice navrhlo úpravu, podle které tyto dodatečně zjištěné srážky bude vymáhat od zaměstnanců samo (přejme mu hodně úspěchů), analogický návrh však chybí ve vztahu ke zdravotnímu pojištění. Získáváme duální systém, při kterém bude zaměstnavatel řešit desetikoruny a stokoruny za zdravotní pojištění a stát o něco větší částky sraženého pojištění zdravotního. A všichni s tím budou mít horu práce.

Zákonodárci, vyzývám vás, prosím takto ne! Ještě s tím rychle něco udělejte. Prostě to osvobození zrušte úplně, protože tohle se nikomu nevyplatí.

Rušení daňových výjimek v balíčku obecně

Diskuze kolem návrhu „balíčku“ obnažují, že celá řada daňových výjimek v zákoně nevznikla díky lobbistickým tlakům. Existují kvůli racionální spravovatelnosti daní a brání nesmyslné administrativě. Rušení některých výjimek přinese na straně daňových subjektů i státu dodatečnou administrativní zátěž a právní nejistotu. Náklady s tím spojené vygumují očekávaný fiskální efekt a do statistiky administrativní náročnosti daňových přiznání v ČR přidají další hodiny.

Limit daňového osvobození stravování zaměstnanců

Bez ohledu na formu (peněžitá či nepeněžitá) se u stravování navrhuje limitovat osvobozený příjem zaměstnance částkou odpovídající 70 procentům horní hranice stravného, poskytovaného zaměstnancům odměňovaným platem při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin. Nyní jde o 107 korun. Limit se touto formulací nově uplatní také na drobné občerstvení poskytované zaměstnavateli na pracovišti, třeba na poradách. Technická otázka, jak by měl zaměstnavatel vyčíslovat hodnotu osvobozené a zdaňované částky, zde zákonodárce netrápí. V důvodové zprávě sice uvádí, že se to drobného občerstvení netýká, to ale není pro obezřetného zaměstnavatele dostatečnou oporou. Navíc, kdo bude určovat hranici mezi drobným občerstvením a stravováním? Zakládá se jen na další dohady. Není co závidět ani daňovým kontrolorům, kteří se k tomu ostatně jako obvykle nejspíš postaví tak, že začnou doměřovat a počkají si, jak to dopadne u soudu.

Limit osvobození příjmu zaměstnance ze zisku nebo FKSP (Fond kulturních a sociálních potřeb) podle § 6 odst. 9 písm. d)

Osvobození má být limitováno ročně částkou ve výši poloviny průměrné mzdy, nyní tedy něco přes 20 tisíc korun. Jde o benefity poskytované v materiální podobě jako například využití zdravotnických a sportovních zařízení, kulturní akce, využití předškolních zařízení a podobně. Zavedení tohoto limitu vytvoří zaměstnavatelům skutečný rébus v podobě oceňování těchto benefitů.

Dlouho se budeme dohadovat třeba o tom, jestli je hodnotou benefitu běžná cena lístku do divadla nebo cena se slevou za hromadný nákup zaměstnavatelem apod. Oceňování je disciplína, ve které se dosud účetní angažovat nemuseli. Nyní se zdá, že se to od nich bude vyžadovat. Nabízí se otázka, jestli to vůbec stojí za to.

Miroslava Tomášková, daňová poradkyně KODAP City