20. červen – Světový den uprchlíků
20. červen – Světový den uprchlíků
20.06.2022 / 12:39 | Aktualizováno: 15.06.2022 / 12:46
V roce 2000 vyhlásila OSN 20. červen Světovým dnem pro uprchlíky. Tento den je datem, kdy řada organizací spojí síly za důležitý cíl zvýšit povědomí mezi veřejností a zasadit se o práva uprchlíků. Nejvýznamnějším úřadem na mezinárodní úrovni zřízeným pro ochranu uprchlíků je Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky - UNHCR. Během své více než sedmdesátileté existence pomohl UNHCR miliónům lidí, kteří museli nedobrovolně prchnout z domova a začít jinde nový život.
Pro Českou republiku jsou většinou uprchlíci známi jen z televize. To se ale změnilo letos v únoru, kdy ruská agrese na Ukrajině vyhnala z domovů miliony lidí, kteří do té doby žili velmi podobně jako lidé v Česku a střední Evropě. Během několika týdnů přijalo Polsko několik milionů a Česko více než 350 tisíc uprchlíků z Ukrajiny, zejména žen a dětí.
Právě na tomto čerstvém případu nuceného vysídlení do zahraničí (uprchlictví) i v rámci Ukrajiny (vnitřně vysídlení lidé) si můžeme názorně uvědomit velkou zranitelnost uprchlíků a potřebu rychlé, účinné a komplexní pomoci pro ně.
Zároveň si můžeme uvědomit a ocenit práci UNHCR , ale i dalších mezinárodní a nevládních organizací a tisíců dobrovolníků z řad občanů, kteří uprchlíkům pomáhají s prvotní orientací, registrací, zajištěním ubytování, zdravotní péče, vzdělávání, práce, psychosociální podpory.
Na současné vlastní zkušenosti s uprchlíky, především ženami a dětmi, vysídlenými z Ukrajiny můžeme také pochopit, jak důležitá je ochrana uprchlíků před násilím a podpora jejich lidských práv.
A konečně, můžeme také docenit roli hostitelských zemí (například Moldavsko), které jsou často mnohem chudší a křehčí než Česká republika.
V neposlední řadě nám Světový den uprchlíků připomíná potřebu prevence nuceného vysídlení v důsledku konfliktů a katastrof i potřebu dlouhodobých a udržitelných řešení pro již vysídlené a jejich hostitelské země.
Vůle pomoci se totiž neomezuje jen na momentální situaci, ale má rovněž rozměr pomoci s budoucí obnovou a rekonstrukcí válkou poničené země a vytvořením podmínek pro návrat uprchlíků.
Světový den uprchlíků nám připomíná, že solidarita a připravenost pomoci v nouzi patří mezi základní hodnoty lidskosti. Neměli bychom přitom zapomínat vedle Ukrajiny ani na podporu dalších zemí - těch, kde stále zuří konflikty, či které jsou postiženy přírodními katastrofami, ale i těch, které dlouhodobě hostí velké skupiny uprchlíků.
Pro informace o uprchlících v České republice i ve světě i informace týkající se také letošního Světového dne uprchlíků sledujte průběžně stránky www.unhcr.cz/wrd.
Již po 16. můžete rovněž navštívit festival RefuFest, který je prostorem pro poznání jiných kultur a vyjádření solidarity s uprchlíky.
Tahaddi – centrum podporované Diakonií a MZV ČR
Libanon prochází hlubokou krizí a chudoba místních lidí výrazně vzrostla. V této situaci se syrští uprchlíci přirozeně necítí bezpečně. Uvědomují si, jakou zátěž pro zemi představují, ale nevidí východisko. Doma je nic nečeká, jejich domovy jsou zdemolované, v zemi nefunguje základní infrastruktura, navíc jim hrozí nucené naverbování do armády. Velmi vděčně tak přijímají pomoc od humanitárních organizací, které se podílejí na řešení uprchlické krize v zemi. Pomáhá jim zachovat si lidskou důstojnost a naději.
Catherine Mourtada, původní profesí učitelka, pochází ze Švýcarska, kde žila do svých 29 let. Co jí přimělo opustit pohodlný život a začít pomáhat nejchudším a nejopomíjenějším, uprchlíkům v hlavním městě Libanonu?
„Můj otec pocházel ze Sýrie. Cítila jsem, že moje kořeny jsou na Blízkém východě. A chtěla jsem nějak prakticky projevit obyčejnou lásku k bližnímu.“
V průběhu občanské války v Libanonu našlo mnoho lidí útočiště na sportovním stadionu, který sousedí s chudinskou čtvrtí Hay El Gharbeh. Kamarád Catherine, který se sem uchýlil během bombardování, jí tuto čtvrť ukázal.
„Začali jsme sem chodit s mojí kamarádkou Agnes, která je doktorkou. Pomáhali jsme, jak jsme mohli. Léčili jsme záněty spojivek dětem, strávili jsme s místními lidmi mnoho času nad kávou, poslouchali jejich každodenní problémy a získávali si postupně jejich důvěru.
Časem jsme dospěli k tomu, že lidem zde chybí především zdravotní péče a vzdělání pro děti. Já jsem byla učitelka, přítelkyně doktorka. Pronajali jsme si tedy budovu v sousedství a začali budovat zdravotní středisko a neformální vzdělávací centrum,“ vypráví Catherine.
V devadesátých letech byli obyvateli chudinského slumu především lidé vystěhovaní z jihu Libanonu, z romské komunity a chudí námezdní pracovníci z jihovýchodní Asie. Slum sousedí s palestinským uprchlickým táborem Šatila. S počátkem války v Sýrii do oblasti přišlo velké množství syrských uprchlíků.
V roce 2008 Tahaddi (arabsky výzva) získalo oficiální registraci nevládní organizace. Dnes zaměstnává více než 60 lidí a poskytuje služby tisícům. Provozuje školku pro malé děti, vzdělávací centrum pro děti, které se nedostanou do státních škol, zdravotní středisko, centrum sociálních služeb a šicí dílnu.
Podporuje mladé v praktickém vzdělání a při získání první pracovní praxe. Nabízí stáže pro mediky, kteří se mohou v komunitním centru naučit mnohé z praxe a zkusit si pracovat ve složitějších podmínkách.
Catherine v Tahaddi stále působí, nyní jako šéfka vzdělávacího centra. Když jsme se s ní v září osobně setkali, měla v sobě přes všechny současné obtíže, kterými nyní Libanon prochází, stále velkou dávku energie i optimismu.
Catherine i ostatní lidé v Tahaddi odvádí skvělou práci a právě nyní potřebují, abychom stáli při nich a podporovali je stejně neúnavně, jako oni podporují své sousedy ze čtvrti Hay el Gharbeh.
Rabih, otec pěti dětí, syrský křesťan původem z Alepa
"Vím, že tato země nedokáže nás uprchlíky uživit. Představte si 15 lidí, kteří žijí v místnosti, do které se vejde pouze pět osob. Věřím, že uprchlická krize zhoršila hospodářskou krizi a naopak. Po 10 letech jsem se stal nevítaným hostem. Pokud vydělám nějaké peníze, mám pocit, že si je libanonský člověk zaslouží více.
Moji dva starší chlapci se nemohli vzdělávat. Je jim 16 a 18 let, už to nedoženou. Ale moje tři mladší děti jsou zapsány do církevního vzdělávacího centra, které jsme nedávno náhodou poznali. Jsme zde přijímáni s otevřenou náručí. Děkuji Bohu, že mi lidi z místního farního sboru poslal do cesty."
I když jsou děti ve škole teprve pár měsíců, vypadají velmi šťastně, a dokonce se jejich chování zlepšilo. Všiml jsem si jejich nadšení, když utíkají ven, aby chytili školní autobus. I při pandemii COVID-19 mám pocit, že je škola bezpečné místo. Dodržují veškerá nezbytná opatření, jako je nošení roušek, rozdávají je dětem, dezifikují ruce i povrchy. Starají se o naše děti, jako by byly jejich vlastní. Učitelé mi říkají, že moje dcera je velmi chytrá, takže ji chci nadále vzdělávat. Jsem šťastný, že se mé děti konečně správně učí, a jsem na ně velmi hrdý.“
Více o centru a jeho aktivitách se můžete dočíst zde. Who We Are – Tahaddi (tahaddilebanon.org)
Poslední zprávy z rubriky Ze světa:
Přečtěte si také:
Prezentace
26.04.2024 Historie a vývoj vodovodních baterií: Od...
25.04.2024 Pobřeží Egejského moře - ideální tip na všechny...
24.04.2024 Výsledková sezóna: Jak se daří výrobcům čipů a...
Okénko investora
Olívia Lacenová, Wonderinterest Trading Ltd.
Dlouho očekávaná událost ze světa kryptoměn. Přinese další halving bitcoinu nová maxima?
Štěpán Křeček, BHS
Petr Lajsek, Purple Trading
Ali Daylami, BITmarkets
Michal Brothánek, AVANT IS
Miroslav Novák, AKCENTA
Spotřebitelská inflace v eurozóně odeznívá, pro služby to však úplně neplatí
Jiří Cimpel, Cimpel & Partneři
Jakub Petruška, Zlaťáky.cz