Česká dotační obezita. S penězi, které k nám proudí, zacházejme efektivněji

Česko se potýká s dotační obezitou. Od našeho vstupu do Evropské unie protekl českou ekonomikou více než bilion korun z Bruselu. Drtivá většina ve formě nevratných dotací. Úroveň, kterou u nás dotace dosahují, je toxická a bohužel návyková. Odklon od dotací nebude jednoduchým, ani populárním krokem, řekl v rozhovoru pro Roklen24 předseda představenstva Národní rozvojové banky (NRB) a bývalý viceguvernér České národní banky Tomáš Nidetzký, který je zároveň jedním z panelistů na Finanční konferenci 2024. Jak českou dotační situaci vyřešit? A jakou roli v tom sehraje Národní rozvojová banka? Dozvíte se v rozhovoru!

V nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny jste uvedl, že Česko čelí dotační obezitě. Co si pod tím máme představit? Je situace vážná?

Je třeba si uvědomit, že Česko se z čistého příjemce unijních dotací brzy stane čistým plátcem, tomu se zkrátka nedá vyhnout. Jsem toho názoru, že s penězi, které proudí do Česka, je možné zacházet efektivněji. Od našeho vstupu do Evropské unie protekl českou ekonomikou více než bilion korun z Bruselu, v drtivé většině formou nevratných dotací. V minulém programovém období, které skončilo v roce 2021, Česko získalo 500 miliard korun, z toho 96 procent šlo do ekonomiky dotačním kanálem. A ta čtyři procenta, tedy 20 miliard, byla alokována NRB, která je poskytla firmám a podnikatelům formou zvýhodněných úvěrů a záruk k úvěrům. Tyto prostředky jsou průběžně spláceny a tyto peníze mohou být použity znovu, na další projekty, zatímco dotace jsou jednorázová věc. Německá národní rozvojová banka KfW, která plní stejné funkce jako NRB, doposud na úvěrech a zárukách otáčí marky, které získala po druhé světové válce v rámci Marshallova plánu.

Jak tuto situaci řešit? Existují řešení, která mohou pomoci na časovém horizontu několika let?

Řešením je využívání návratných finančních nástrojů ve větším objemu, ty představují v České republice dosud velmi minoritní alternativu vůči dominantnímu způsobu využívání evropských i národních zdrojů v podobě dotačního způsobu přerozdělování. Na rozdíl od dotace je finanční nástroj založen na přímé finanční návratnosti na úrovni jednotlivých projektů, a tím i revolvingovém charakteru celého programu podpory. Dotace, které jednorázově protečou ekonomikou, jsou ve své podstatě „peníze sbohem“ na rozdíl od návratných finančních nástrojů, které představuji „peníze na shledanou“.

Klíčovým parametrem rozvoje každé banky je výše jejího kapitálu. V prvním kroku NRB zvýší svůj kapitál díky integraci s Českou exportní bankou, a budeme tak schopni pomoci většímu množství podnikatelů. Samotný kapitál banky je však podmínkou nutnou nikoli postačující. Ekonomicky silné země dlouhodobě využívají model národních rozvojových bank. Nejlepší národní rozvojové instituce ročně investují okolo 3 % HDP na podporu hospodářské politiky a spravují aktiva v rámci svých aktivit od 7 % do 25 % HDP. Tyto banky pomáhají zvyšovat odolnost vůči šokům a krizím, transformují a stabilizují ekonomiku, podporují její rychlejší zotavení v rámci cyklického vývoje. To by si zasloužila i Česká republika, která zatím modelu národních rozvojových bank plně nevyužívá.

Myslíte si, že lze dotační politiku efektivně omezit na minimum? Neexistuje i zde něco jako efekt záklopky, včetně lobbingu zainteresovaných subjektů na domácí i evropské úrovni?

Dotační podpora se hodí v těch oblastech, které z podstaty své povahy negenerují dostatečné výnosy, ale přesto jsou pro hospodářskou politiku státu klíčové. Může jít například o oblast veřejného zdravotnictví, vzdělávání, sociálních služeb apod.

Hospodářskou politiku státu je z mého pohledu vhodnější podporovat návratnými prostředky – zárukami, zvýhodněnými úvěry či kapitálovými vstupy, a to v těch oblastech, kde dochází k tržnímu selhání. To je třeba segment malého a středního podnikání z titulu větší citlivosti těchto podnikatelských subjektů na vývoj hospodářského cyklu a tím vyšší rizikovosti pro financující banky a současně často neexistenci vhodné zástavy za bankovní úvěr. Větší férovost finančních nástrojů vůči tržnímu prostředí vyplývá z jejich definičních charakteristik, protože jsou aplikovány pro ekonomicky zdůvodnitelné projekty, s reálnou schopností dosažení požadované návratnosti. Úlohou finančních nástrojů však není vytlačovat soukromé investice, ale naopak je v ekonomice mobilizovat.

Úroveň, kterou dotace dosahují v České republice, je toxická a bohužel návyková. Odklon od dotací nebude jednoduchým, ani populárním krokem, podobně jako je těžký odklon od jiných závislostí. Roky budovaný dotační ekosystém z prostředků Evropské unie všem účastníků vlastně vyhovuje. Je to především o odvaze dělat potřebná, ale zároveň těžká a nepopulární opatření jak na národní, tak i evropské úrovni.

Česká ekonomika se z pandemie obnovuje nejpomaleji z regionu střední a východní Evropy. Jak toto můžeme vysvětlit?

Je to dáno především strukturou české ekonomiky se silným zastoupením průmyslu. To se projevilo již v covidovém období, kdy například země s vyšším podílem cestovního ruchu na jejich ekonomické aktivitě zaznamenaly výraznější propad. Po uvolnění covidových opaření pak statisticky i fakticky zaznamenaly svižnější růst. Česká republika s vysokým podílem energeticky náročného průmyslu musí také přirozeně ve větší míře inkasovat dopady energetické krize spojené s válkou na Ukrajině, ale také podle mého názoru překotnou realizací jinak důležité zelené politiky. A v neposlední řadě je to také výsledek boje centrální banky s jednou z nejvyšších inflací v naší historii, která svou aktivní měnovou politikou vědomě a záměrně přiškrtila domácí ekonomický růst. To je standardní způsob fungování měnové politiky a jen se potvrdlo, že transmise měnové politiky funguje učebnicově, včetně jejího horizontu 12-18 měsíců.

Polsku se naopak velmi daří. Čím to je? Můžeme se inspirovat?

Těch důvodů je samozřejmě více. Ať již jde o strukturu ekonomiky a mnohem větší konkurenční prostředí, než je tomu v České republice, nebo také o samotnou velikost země a její trochu rebelský postoj k Evropské unii. V řadě případů se Poláci tak aktivisticky nesvazují pravidly Evropské unie a ve věcech zelené tranzice podle mého názoru reálněji zohledňují jejich výchozí stav ekonomiky. Polsko umí mnohem lépe investovat a dobrým příkladem je jejich dopravní infastruktura. Důležitým faktorem také bezesporu je, že mají silnou rozvojovou banku BGK, která společně s německou, francouzskou a italskou patří k největším nejen v Evropě. Mimochodem polská BGK letos slaví 100 let a Poláci opravdu ví, k čemu mají svoji rozvojovou banku a jak fungují návratné finanční nástroje. To je i důvodem proč je podíl dotací v Polské ekonomice mnohem menší, než je tomu v České republice.

Jak českou ekonomiku nastartovat?

Bohužel neexistuje ani jedno, ani žádné jednoduché a bezbolestné natož krátkodobé řešení. Pokud takové řešení někdo nabízí, doporučuji citát Johna Lennona „nevěřte lidem, kterým je nad 30 let“. Nejen covid, ale i energetická krize spojená s geopolitickou situací odkryla dlouhodobé strukturální problémy většiny evropských ekonomik včetně České republiky. Můžeme si klást otázku, jestli cesta, která nás dovedla k současnému blahobytu a prosperitě, je cestou k budoucí prosperitě. Já si osobně myslím, že ne, ale na druhou stranu jsem zastáncem evolučních řešení a určitě bych nechtěl jako liberální ekonom rezignovat na kompas volného trhu a osobní zodpovědnost jednotlivce. Nápadů na restart české ekonomiky je celá řada, viz poslední menu z kuchyně současného NERVu. Bohužel všechna řešení jdou přes horizont volebního cyklu, a proto spíše než „co“, je pro mě důležitější otázka na čem panuje politická shoda na období dalších 10—15 let.

Na letošní Finanční konferenci vystoupíte v panelu, který se bude zabývat výzvami české ekonomiky. Některé jsme už nakousli, viz dotace, jaké jsou ty další, které vás napadnou?

Shoduji se s osmi prioritami, které definovala Hospodářská komora a které představila na konferenci Česko na křižovatce již loni: energetika, dopravní a datová infrastruktura, trh práce, vzdělávání, věda, výzkum, inovace, dostupné bydlení, byrokracie. Vedle dotační obezity pak ze současné pozice vnímám i vysokou míru atomizace státní správy, která se negativně propisuje do efektivity rozhodovacích procesů.

Zdroj: Roklen, NRB

Jak na tyto výzvy reagovat? A jakou roli může sehrát Národní rozvojová banka?

Všechny oblasti, které jsem zmínil výše, představují významné investice a schopnost mobilizace nejen veřejných, ale i soukromých finančních prostředků. Společně s prioritizací jednotlivých aktivit bude právě objem finančních prostředků rozhodovat o rychlosti transformace české ekonomiky. Role národních rozvojových bank je při ekonomických transformacích klíčová, příkladem je německá KfW, která díky modelu finančních nástrojů a finančních prostředků z Marshallova plánu postavila na nohy válkou zdecimovanou německou ekonomiku, následně se podílela na transformaci Německa při jeho sjednocení a v současné době pomáhá při transformaci německé ekonomiky v oblasti energetické a environmentální tranzice. V každém případě si v Německu uvědomují, že „pokud chcete krávu dojit, tak ji musíte také krmit“ a není náhoda, že KfW je třetí největší banka v Německu.

Řekl byste z pozice bývalého viceguvernéra ČNB, že se inflaci podařilo udržitelně dostat na úroveň inflačního cíle? Existují podle vás nějaká rizika, která by mohla vést k další inflační vlně? Pokud ano, která to jsou?

Péče o cenovou stabilitu pro centrální banku nikdy nekončí. Troufám si však tvrdit, že tato nepříjemná inflační epizoda, kterou osobně nazývám dokonalou inflační bouří, je za námi. Trefně to vyjádřil můj bývalý kolega z bankovní rady Tomáš Holub, že tento rozsáhlý inflační požár se podařilo úspěšně uhasit, ale existují ještě potenciální ohniska, která je potřeba obezřetně hlídat, aby se nám požár znovu nerozhořel. Trh práce je pro mě jedním z takových ohnisek, ale to je již v režimu standardní práce centrální banky. Co osobně považuji za nejnáročnější součást práce v centrální bance, je pracovat mentálně s dopady rozhodnutí na horizontu měnové politiky, tedy za 12-18 měsíců. Toto platí i pro současnou normalizaci měnově politických podmínek. Vrátím-li se k přirovnání Tomáše Holuba, měli bychom se vyhnout i situaci, kdy z obavy, aby se nám požár znovu nerozhořel, podmáčíme terén natolik, že dojde k jeho sesuvu a budeme řešit jiný nepříjemný problém.

Jaký je váš výhled pro českou ekonomiku v letošním a příštím roce?

Z pohledu ekonomické aktivity letos očekávám utlumený, ale kladný vývoj okolo 1% růstu HDP. Inflace se bude pohybovat v tolerančním pásmu centrální banky a bude blíže k cílové hodnotě 2 % než k hranicím pásma. Trh práce bude nadále napjatý a míra nezaměstnanosti se bude pohybovat okolo 3 %. Opatření vlády směřující ke konsolidaci veřejných financí stlačí letošní deficit pod 2,5 % a veřejný dluh se bude pohybovat okolo 45 % HDP. Z pohledu těchto čísel je zřejmé, že pro Českou republiku je klíčovou otázkou, jak nastartovat ekonomický růst s cílem překonat 3% úroveň růstu HDP. Je také evidentní, že na trh práce v tomto ohledu nemůžeme spoléhat a strukturální změny budou vyžadovat nemalé investiční prostředky a čas na jejich realizaci. V každém případě platí, že k prosperitě se nedá prospořit.

Zdroj: NRB, Roklen