Migrační dohoda EU, k níž se Česko připojilo, může mít nečekaně výrazný dopad na peněženky daňových
poplatníků v
ČR. Česko se totiž zavázalo, že v případě silných nebo rychlých
migračních toků, se bude podílet na přijetí buď nejméně 30 tisíc
migrantů ročně, nebo na platbě ročně minimálně 600
milionů eur, tedy dle dnešního kursu více než 14
miliard korun.
Obě číselné částky jsou ale minimální. Česku tak na základě
migrační dohody může být určen i citelně vyšší počet
migrantů k přijetí. A v případě neochoty je přijmout to může být i výrazně vyšší částka. To, kolik má Česko přijmout
uprchlíků, přitom určí
Evropská komise, stejně jako případně částku, kterou se může země z jejich přijímání „vykoupit“. Nemusí jít o zanedbatelné peníze.
Proč realistický? Protože jedna z nejlidnatějších zemí
EU a šestá největší
ekonomika Unie,
Polsko, se na dojednané „povinné solidaritě“ podílet nebude.
Maďarsko také ne. Jižní země
EU, jako je
Itálie nebo
Řecko, jsou
migranty přetíženy již nyní.
Německo může říci, že značný počet
migrantů přijalo již právě při
migrační krizi roku 2015. Navíc tam nyní dramaticky sílí preference protiimigrační
strany Alternativa pro
Německo (AfD). Ta už je tam druhou nejsilnější
stranou; má v průzkumech preferencí dvacet procent, tedy více než vládní
sociální demokraté kancléře Olafa Scholze. Pokud tedy za tři nebo čtyři
roky AfD nebude přímo v
německé vládě, tamní
vláda se bude obávat, že by se tak
stát mohlo a bude usilovat – skrze
Evropskou komisi – přerozdělit více
migrantů právě třeba do Česka. Berlín může argumentovat tím, že Česko vlastně dosud žádné
migranty ze zemí
Afriky nebo Blízkého východu nepřijímalo. Podobně může argumentovat také
Francie, v jejíž společnosti antiimigrační nálady také spíše houstnou, což bude za další tři nebo čtyři
roky – jako v
Německu – ještě patrnější. Tlak dvou nejsilnějších ekonomik
EU a další zmíněné faktory pak snadno mohou zapříčinit, že Česku bude Bruselem určeno k přijetí právě oněch 80 tisíc běženců z celkového počtu před 1,2
milionu.
V Česku ovšem – předpokládejme dále – bude vládnout kabinet mnohem méně nakloněný přijímání imigrantů ze zemí Blízkého východu či
Afriky, než je současná
vláda. Takže tento kabinet imigranty přijmout odmítne. Česko tak realisticky v takovém případně zaplatí za nepřijetí zhruba 40
miliard korun. To nejsou zanedbatelné peníze. Vždyť je to o pět
miliard korun více, než kolik činí
inkaso ze všech daňových a odvodových navýšení obsažených pro příští
rok v tolik diskutovaném
konsolidačním balíčku. Vše na základě podepsané
migrační dohody. Je paradoxní, jak se do mrtě debatuje zatím jen návrh
konsolidačního balíčku, ale
opatření, které má potenciálně ještě větší dopad na veřejné
finance, projde zcela bez debaty a jakékoli pozornosti.
Z makroekonomického hlediska dopadu na veřejné
finance a tvorbu veřejných
rozpočtů je obzvláště tísnivá právě nejistota plynoucí z
migrační dohody EU. Česko nemusí s dostatečným předstihem dost dobře vědět, kolik
migrantů mu
Evropská komise určí přijmout, případně kolik tedy bude platit za jejich odmítnutí. Migrační vlny z
Afriky či Blízkého východu navíc mohou časem sílit nejen z důvodu tamních možných konfliktů a
válek, ale i z důvodu
klimatických nebo z důvodů vnitropolitického vývoje v jiných evropských zemích.
Podepsáním
migrační dohody EU se tak vývoj českých veřejných financí stává závislejším na obtížně předvídatelném vývoji politické situace v
Africe, na Blízkém východě, ale i v zemích typu
Německa. V krajním případě může za triumf Zelených v
německých volbách platit český
důchodce, neboť i do Česka pak zamíří více
migrantů, jejichž odmítnutí tak bude tím nákladnější – a odpovídající částku může být v rámci zachování udržitelných veřejných financí nutné seškrtat
penze.
Ale to vše je zahaleno mlhou nejistoty, která
ekonomice, jak známo, nikdy nesvědčí. Jedinou jistotou se tak nyní zdá být, že
migrační dohoda EU představuje další zátěž pro české veřejné
rozpočty. Jde nyní jen o to, o jak velkou. Což ale v tuto chvíli nikdo neví; stanoveno je jen to, kolik tato zátěž bude činit minimálně, nikoli to, jak je její maximální částka.
Ano, imigrace je velmi často – ovšem spíše až dlouhodobě – ekonomicky přínosná. Zvláště v ekonomikách demograficky stárnoucích s přehřátým
trhem práce, což je přesně případ Česka. Musí se s ní ovšem náležitě a promyšleně pracovat.
Záleží také z velké míry na tom, jaké náklady si vyžádá začlenění imigrantů na pracovní trh hostitelské země. Z čím vzdálenějších civilizačních okruhů
migranti pochází, zpravidla tím větší nároky (a náklady) vznikají na její imigrační
politiku.
Český
stát přitom nedokáže zvládnout ani na
roky dopředu dobře předvídatelnou vnitrostátní
migraci, totiž přistěhovalectví Čechů z venkova či menších měst do metropole Prahy, o čemž svědčí třeba aktuálně
kritický tamní nedostatek tisíců míst pro zápis na střední
školu.
Opravdu lze věřit, že tento samý
stát, jenž „nezvládá sám sebe“ a své vlastní lidi, totiž děti, zvládne začlenit nepředvídatelnou migrační vlnu z
Afriky či Blízkého východu, ročně čítající desetitisíce lidí bez kvalifikace a bez jazykové znalosti, aby byla ekonomicky přínosná?
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank
TRINITY BANK
Trinity Bank působí na finančním trhu již 25 let a vznikla transformací Moravského Peněžního Ústavu – spořitelního družstva. Má více než 92 000 klientů a její bilanční suma přesahuje 65 miliard Kč.
Trinity Bank se specializuje na privátní a korporátní bankovnictví, u fyzických osob se zaměřuje především na vkladové a spořicí produkty, které nabízejí nadstandardní zhodnocení úspor.
Více informaci na: www.trinitybank.cz