Monitoring centrálních bank I/2021

III. TÉMA POD LUPOU: POVINNÉ MINIMÁLNÍ REZERVY

Povinné minimální rezervy tradičně patřily ke standardním nástrojům centrálních bank. V posledních dekádách však došlo zejména mezi rozvinutými zeměmi k poklesu jejich důležitosti, snížila se jejich předepsaná úroveň a v některých případech došlo i k jejich úplnému zrušení. Tento článek diskutuje potenciální funkce povinných minimálních rezerv a popisuje praxi vybraných centrálních bank.

Povinné minimální rezervy (PMR) představují povinnost komerčních bank^[1] držet určité množství likvidních prostředků ve formě rezerv na účtu u centrální banky. Toto množství je stanoveno jako procentuální podíl (tzv. sazba PMR) z určité základny, která je určena závazky bank vůči nebankovním subjektům. Do základny mohou vstupovat buď všechny tyto závazky, nebo mohou být tyto dále rozlišeny podle svých charakteristik například doby do splatnosti, typu závazku (depozita domácností vs. dluhopisy), měny (domácí vs. zahraniční), typu věřitele (rezidenti vs. nerezidenti) atd.^[2][3]

Základní funkce povinných minimálních rezerv

Gray (2011) identifikuje tři základní potenciální funkce povinných minimálních rezerv: obezřetnostní, měnověpolitickou a likviditní. Obezřetnostní funkce je historicky nejstarší: banka, která si chtěla udržet důvěru spotřebitelů, dobrovolně držela

3 část svých aktiv ve formě velmi likvidních prostředků. Následně došlo k uzákonění této držby právě ve formě PMR. Rezervní požadavky tak byly zavedeny jako nástroj ke zvýšení důvěry v bankovní sektor a ochrana proti tzv. runům na banky. V tomto kontextu tedy mají spíše mikroobezřetnostní charakter a k jejich fungování je podstatná pouze jejich existence, nikoli aktivní změny jejich sazeb. 

I v posledních dvou dekádách jsou PMR v literatuře zmiňovány v obezřetnostním kontextu (mj. Glocker a Towbin, 2012a), tentokrát ovšem ve smyslu aktivního přístupu k jejich nastavování, když jsou jejich parametry upravovány za účelem ovlivňování úvěrové aktivity v reakci na ekonomický vývoj. V tomto kontextu tedy mají PMR spíše makroobezřetnostní roli.

V současnosti však podobnou funkci plní novější a lépe zacílené obezřetnostní nástroje v podobě kapitálových a likviditních požadavků na banky, systémů pojištění vkladů, či nástrojů regulujících úvěrovou aktivitu na konkrétních trzích (např. ukazatele LTV, DTI, DSTI). V zemích, kde takové nástroje neexistují či nespadají institucionálně do pravomocí centrální banky, mohou být PMR jediným makroobezřetnostním nástrojem, který má centrální banka k dispozici. Při existenci zmíněných sofistikovanějších nástrojů však Gray (2011) považuje obezřetnostní roli PMR spíše za zastaralou.

Funkce PMR jako měnověpolitického instrumentu je v tradiční literatuře uvažována v souvislosti s použitím staršího teoretického modelu tvorby peněz skrze peněžní multiplikátor. V tomto modelu hrají PMR zásadní roli jejich sazba určuje, nakolik se rezervy dodané centrální bankou na trh zmultiplikují ve formě úvěrů a kolik nových peněz v důsledku vznikne. Tento model implicitně předpokládá jednak to, že množství rezerv v bankovním sektoru je limitujícím omezením pro poskytování úvěrů, a jednak to, že centrální banka skrze změny v měnové bázi, jíž jsou PMR součástí, cíluje peněžní zásobu v ekonomice. Ani jeden z těchto předpokladů však neodpovídá modernímu provádění měnové politiky ve vyspělých zemích. V situaci, kdy centrální banka v režimu cílování inflace určuje měnověpolitickou úrokovou sazbu a elasticky dodává či stahuje likviditu podle potřeb bankovního sektoru, PMR nehrají z tohoto čistě režimového měnověpolitického hlediska prakticky žádnou roli. Kontrast mezi modelem peněžního multiplikátoru a moderní implementací měnové politiky detailně diskutuje např. Bindseil (2004).^[4]

I mimo koncept peněžního multiplikátoru však PMR mohou v rámci měnové politiky potenciálně doplňovat nástroj nominálních úrokových sazeb v otevřené ekonomice. Hlavním motivem je v tomto případě řízení přílivu a odlivu kapitálu. Zvýšení měnověpolitické úrokové sazby vede banky ceteris paribus ke zvýšení jak zápůjčních, tak depozitních úrokových sazeb. Vyšší depozitní sazby zvyšují atraktivitu země pro zahraniční investory a vedou k přílivu kapitálu a k posílení domácí měny. To však může být zejména v případě přílivu krátkodobého spekulativního kapitálu nežádoucím a destabilizujícím jevem. Jako obranu proti přílišnému přílivu kapitálu může centrální banka zvýšit sazbu PMR, což vede (v případě neúročených PMR) ke zvýšení rozdílu (spreadu) mezi zápůjčními a depozitními klientskými

úrokovými sazbami kvůli vyšším nákladům, respektive ušlým ziskům bank z titulu ponechání zvýšené části jejich bilance ladem u centrální banky ve formě PMR. Zvýšení sazby PMR tak umožňuje provést měnovou restrikci bez nechtěného přílivu kapitálu. Používání PMR za účelem řízení přílivu kapitálu a celkového ovlivňování měnověpolitických podmínek je v praxi

5 standardně aplikováno v některých rozvojových zemích, typicky v Latinské Americe. Nevýhodou využívání PMR k tomuto účelu je ovšem jednak to, že jde o poměrně hrubý a nepřesný nástroj k ovlivňování měnověpolitických podmínek dané země, a jednak skutečnost, že vede k tržním distorzím. Neúročené rezervy totiž představují skrytou daň pro bankovní sektor, a lze očekávat alespoň částečné přenesení daňové zátěže na klienty bank, tedy na firmy a domácnosti, a to formou vyššího úrokového spreadu (to je ostatně jádrem transmise změny PMR na měnověpolitické podmínky v moderním pojetí tohoto nástroje). Tento fakt může mít dva důsledky: může vést k částečnému přesunu aktivity a rizik k nebankovním, neregulovaným institucím (tzv. shadow banking) s kompetitivní výhodou oproti bankám, a může také docházet k znevýhodňování malých a středních firem, které jsou na bankovním finančním zprostředkování více závislé. Aktivní využívání PMR za zmíněnými účely také v praxi často vede k vysokým sazbám PMR (řádově v desítkách procent) a tržní distorze tak mohou být značné. Celkový dopad změny PMR na inflaci je navíc nejasný, protože jak empiricky dokládají Glocker a Towbin (2012b) hlavní transmisní kanály měnové politiky působí protisměrně (po zvýšení sazby PMR dochází k omezení úvěrové aktivity při oslabení kurzu).

Třetí potenciální roli PMR představuje jejich likviditní funkce. Komerční banky obecně drží rezervy ze dvou důvodů: kvůli plnění požadavku PMR a pro schopnost dostát svým závazkům plynoucím z mezibankovního platebního styku. Poptávka po rezervách za účelem mezibankovních plateb záleží na mnoha vnějších faktorech, a je proto volatilní a obtížně předvídatelná. Existence PMR může poptávku bank po rezervách stabilizovat a v prostředí strukturálního nedostatku likvidity je tak pro centrální banku snazší poptávku po likviditě předpovídat a požadovanou likviditu na trh dodávat. Banky pak mohou k pokrytí krátkodobých likviditních šoků využít držených povinných rezerv (díky možnosti jejich flexibilní denní výše v rámci udržovacího období) místo nárazového poptávání či nabízení rezerv na mezibankovním trhu, které by zvyšovalo volatilitu mezibankovních úrokových sazeb. 

Podobně i v prostředí strukturálního přebytku likvidity mohou PMR sloužit jako určitý polštář. Banky mohou mít tendenci zbavovat se většiny rezerv nad požadavek PMR v rámci stahovacích repo operací místo jejich držení ve formě volných

(neúročených) rezerv. Při náhlé potřebě likvidity z důvodu vnějších faktorů pak banky mohou čelit krátkodobému nedostatku likvidity, který však pokryjí právě z rezerv držených za účelem plnění PMR bez nich by došlo opět k nárazovému poptávání rezerv na mezibankovním trhu a k vyšší fluktuaci mezibankovních sazeb.

Povinné minimální rezervy tak stabilizují mezibankovní úrokové sazby, čímž usnadňují řízení likvidity komerčních bank, umožňují hladší průběh platebního styku a povzbuzují obchodování na mezibankovním trhu, a zároveň mohou pomáhat hladší transmisi měnové politiky. Ze všech zmiňovaných funkcí PMR považuje odborná literatura obvykle právě tento argument jako prakticky jediný relevantní důvod ospravedlňující existenci PMR v rozvinutých zemích i v moderních dobách (např. Weiner, 1992; Clinton, 1997; Gray, 2011). Záleží pak na konkrétních charakteristikách mezibankovního trhu v každé zemi, zda jsou PMR pro stabilizaci mezibankovních sazeb podstatné, či zda je možné se obejít bez nich.

Mezi faktory oslabující důležitost PMR pro mezibankovní styk patří mj. existence koridoru pro mezibankovní sazby v podobě lombardní a depozitní facility či existence vnitrodenní úvěrové facility.

Konkrétnímu důvodu existence PMR odpovídá i odlišné optimální nastavení jejich jednotlivých parametrů například používání rezervních požadavků k omezení či obecně k ovlivňování úvěrové emise skrze úrokové spready vyžaduje neúročené PMR a pro stabilizaci mezibankovních sazeb je nutné průměrování rezerv za období několika týdnů. Pokud není jasný důvod k jinému nastavení (a jsou-li PMR aplikovány), za nejlepší praxi Gray (2011) považuje aplikování PMR na závazky se splatností kratší než 2 roky bez dalšího rozlišení; průměrování držených rezerv přes udržovací období minimálně 2 týdny; úročení PMR měnověpolitickou sazbou; konec rozhodného období by měl předcházet začátku udržovacího období; a nesplnění požadavku PMR by mělo být penalizováno vyšší než lombardní sazbou. 

Praxe jednotlivých centrálních bank

Mezi centrálními bankami lze rozlišit v zásadě tři přístupy k povinným minimálním rezervám. Některé centrální banky v rozvojových zemích používají tento nástroj aktivně v rámci své měnové a makroobezřetnostní politiky. Druhou skupinu tvoří banky, kde jsou PMR zavedeny a jejich sazba je nenulová, ale zároveň nízká (v jednotkách procent) a mění se jen výjimečně funkcí PMR je tu obvykle diskutovaná stabilizace mezibankovních sazeb. Třetí skupinu pak tvoří centrální banky, které tímto nástrojem buď vůbec nedisponují, nebo mají PMR nastaveny na nulové hodnotě. Tento přístup je častý u centrálních bank v rozvinutých zemích v režimu cílování inflace.

⁵ Změny sazeb PMR ovlivňují úvěrovou aktivitu a působí na finanční cyklus. Aktivní používání PMR v těchto zemích je motivováno cíli cenové i finanční stability a dochází zde tak k jistému překryvu mezi měnověpolitickou a makroobezřetnostní funkcí PMR.

Federico a kol. (2014) zachycují hlavní trendy v používání PMR v letech 1970-2011. Na vzorku 52 zemí autoři ukazují, že sazby PMR jsou u rozvojových zemí v průměru podstatně vyšší než u zemí rozvinutých; u obou skupin pak dochází k jejich snižování v čase. PMR ve zkoumaném období aktivně využívaly jako stabilizační makroekonomický nástroj dvě třetiny rozvojových zemí a jen třetina rozvinutých zemí (a od roku 2004 už žádná rozvinutá země).