Víkendář: Spojené státy propadají nebezpečným falešným nadějím

„Před dvěma stoletími prezident James Monroe požadoval po evropských mocnostech, aby se držely mimo západní hemisféru. Pouze Spojené státy měly podle jeho názoru právo zaútočit na své sousedy. Během posledních let si pak Spojené státy vynucovaly svou autoritu v Latinské Americe. Motivací jim k tomu byla dlouhá řada věcí od těch vydávaných za humanitární až po zuřivě nacionalistické a čistě komerční. USA si tak zaslouženě získaly reputaci imperialistické země,“ tvrdí The American Conservative a věnuje se z tohoto pohledu situaci v dnešní Venezuele.

Washington se o tuto zemi začal zajímat na konci devatenáctého století. Tehdy oznámil, že spory, které Venezuela vedla s britskými koloniemi, patří do americké sféry zájmů. Po Londýnu pak Američané požadovali, aby přijal arbitráž, která by se řídila mezinárodními (tedy americkými) zvyklostmi. Prezident Grover Cleveland pak hrozil, že k prosazení tohoto přístupu použije všechny dostupné nástroje. Britové odmítli s tím, že takový přístup nemá žádnou oporu v mezinárodním právu. Ovšem nakonec se rozhodli, že dobré vztahy s Washingtonem jsou důležitější než kus země. „Donald Trump nyní hrozí, že ve Venezuele použije americkou vojenskou sílu. A to je hodně špatný nápad,“ píše TAC.

Venezuela dobře ukazuje, kam vede despotický, nekompetentní a zkorumpovaný kolektivismus. Dokud tam ropa generovala dostatek příjmů pro všechny včetně armády, zahraničních spojenců a domácích elit, bylo vše ve zdánlivém pořádku, přestože vládnoucí strany rabovaly bezohledně celý stát a všude vládla nespravedlnost. Pak přišel téměř úplný kolaps, ekonomická aktivita se zastavila, nastala hyperinflace, která by letos mohla dosáhnout až 10 milionů procent. Podniky bankrotují a problémy má i národní ropná společnost. Z obchodů mizí potraviny, nemocnice v podstatě přestaly fungovat, devět z deseti lidí se nachází pod hranicí chudoby, desetina populace ze země uprchla.

Trumpova vláda doposud sledovala vůči řadě zemí politiku maximálního tlaku. Ta se dá nazvat propadákem. Nevedla ke změně režimu v Severní Koreji, Íránu, Rusku, ani na Kubě. Trump ale nehodlá změnit kurz a naopak prosazuje úplně stejný přístup vůči Venezuele. Zavede nové sankce včetně zákazu prodeje venezuelské ropy. Jenže právě venezuelské elity jsou nejvíce schopny se s podobnými tlaky vypořádat, zatímco o běžných lidech platí opak. Nicolás Maduro se tak snaží co nejvíce chránit ty, kteří jej podporují, a zároveň svaluje všechnu vinu za problémy na Washington. Podobně jako na Kubě se tak americké sankce staly výmluvou a opat se ukazuje, jak ošemetné jsou pokusy o vyvolání převratu.

Trump podpořil opozičního vůdce Juana Guaida a očekával, že ve Venezuele dojde k rychlému kolapsu současné vlády. Nic takového se ale nestalo. Přesněji řečeno, došlo k dalšímu propadu životního standardu a nyní nefunguje ani dodávka elektrické energie. Bezpečnostní složky drží společnost v „brutálním sevření“ a ta se nachází v zoufalé situaci. Takže Trump začal hrozit válkou, od které jej předtím odrazovali jeho vlastní lidé i vůdci jiných latinskoamerických zemí. Jenže to, jakým propadákem se jeho politika vůči Venezuele stala, na něj zvyšuje tlak, aby udělal něco dalšího, míní TAC. Základní problém ovšem spočívá v tom, že válka by měla přijít pouze v případě, že budou ohroženy „skutečně klíčové zájmy Spojených států“. A tak tomu momentálně není.

Spojené státy tudíž podle TAC opět propadají falešným nadějím. Stejná situace nastala již mnohokrát, když se USA pokoušely o vojenské intervence v jiných zemích s tím, že výsledky byly „kontraproduktivní a často přišla pohroma“. Venezuela podle TAC nebude žádnou výjimkou i přesto, že Trump prohlašuje, jak snadné by zde bylo vítězství. A i kdyby měl pravdu, podle Iráku lze usuzovat, že takové vítězství ještě ani zdaleka neznamená celkový úspěch.

Venezuelská společnost je hluboce rozdělena a to znamená, že americký vojenský zásah by v zemi mohl lehce vyvolat občanskou válku. Odpovědnost by pak ležela na Washingtonu a ten by si znovu zakusil, „jak těžké je sociální inženýrství za hranicemi vlastní země.“ Trump navíc kvůli Venezuele zvažuje i sankce vůči Kubě, která podporuje současnou venezuelskou vládu. Jenže „Castrův režim přežil šedesát let ekonomické války a není pravděpodobné, že by nyní opustil svého nejbližšího přítele v regionu“. Takže další sankce dopadnou zejména na hlavu běžných Kubánců.

Celou věc komplikují také Čína s Ruskem. Tyto země poskytují venezuelské vládě diplomatickou a humanitární podporu, Moskva dokonce i vojenskou. Ruské ministerstvo zahraničních věcí pak Američanům připomíná, že „žijeme ve století jedenadvacátém, ne v devatenáctém“. A dodává, že „celý svět je posetý americkými vojenskými základnami“. TAC zmiňuje, že pokud Washington kritizuje ruské protesty proti rozšiřování NATO a zároveň se sám ohání tím, že země jako Venezuela jsou v jeho sféře vlivu, jde o čiré pokrytectví.

TAC na závěr podotýká, že většina zemí Latinské Ameriky stojí na straně Spojených států a kritizuje Madurovu diktaturu. Americká vláda by ale měla raději poskytovat tichou podporu těm sousedům Venezuely, kteří hledají mírové řešení celé situace. A hlavní je, že skutečné řešení současné situace může přinést jen venezuelský lid.

Zdroj: The American Conservative