Francouzi stále protestují, ale mají opravdu na co si stěžovat?

Ve Francii pokračují protesty nespokojených žlutých vest a hlavní ekonom investiční banky Natixis se ptá, na co by si z objektivního pohledu mohly skutečně stěžovat. V první řadě pak poukazuje na to, že Francie nepatří mezi země, kde by mzdy rostly výrazně pomaleji než produktivita práce. A tudíž není zemí, kde by příjmy byly soustavně vychýleny směrem k ziskům.

Artus své tvrzení dokládá následujícím grafem, který porovnává vývoj produktivity a mezd od roku 1998. Francie skutečně patří mezi vyspělé země, kde tempo růstu mezd dlouhodobě převyšuje růst produktivity a liší se tak například od Spojených států:

Druhý graf pak podle ekonoma naznačuje, že Francouzi by neměli být nespokojení ani kvůli tomu, že by k nejbohatším vrstvám společnosti proudila stále větší část celkových příjmů. Podíl příjmů pobíraných 1 % nejbohatších lidí je totiž dlouhodobě poměrně stabilní:



Stěžovat si pak podle Artuse objektivně nelze ani na fungování sociálního státu, protože daňové zatížení roste v dlouhém období pomaleji než sociální dávky. Problém naopak existuje v oblasti nízké zaměstnanosti, ovšem ta je podle ekonoma do značné míry odrazem nízkého vzdělání a pracovních dovedností. Výsledkem je to, že míra zaměstnanosti se pohybuje hluboko pod standardem zemí, jako jsou Spojené státy, Velká Británie, Německo, Švédsko či Japonsko – viz následující graf:

Negativně se pak ve Francii projevuje i posun zaměstnanosti směrem od průmyslu a výrobního sektoru ke službám, kde je nižší produktivita práce, tudíž roste negativní tlak na mzdy. Tento posun je ale vedle automatizace a posunu poptávky dán i nízkou konkurenceschopností francouzských společností. Ta je zase odrazem vysokých nákladů práce. Artus tedy celkově dochází k závěru, že lidé ve Francii nemají tolik důvodů si stěžovat jako v jiných zemích, a u problémů, které objektivně existují, se podílí na jejich vzniku.

Zdroj: Natixis