Z Letectva Spojených států na Masarykovu univerzitu a zpět. Rozhovor s generálporučíkem Dagvinem Andersonem

Generálporučík Dagvin Anderson působí v Letectvu Spojených států. V letech 2000–2002 studoval na Masarykově univerzitě v Brně. S Dagvinem jsme se setkali na Alumni Meetupu na českém velvyslanectví ve Washingtonu, který jsme pořádali letos v květnu při příležitosti prezentace České republiky na veletrhu NAFSA. Povídali jsme si o tom, co ho přivedlo do České republiky, jak na ni vzpomíná a jak ho studium v Brně ovlivnilo.

Jak jste se z Michiganu dostal na Masarykovu univerzitu v Brně? A proč jste se vydal právě tam?

Sloužil jsem u letectva a tehdy vybrali dvacet důstojníků, kteří dostanou možnost studovat v zahraničí. Byla to nabídka Olmsted scholar programu. Zeptali se mě, jestli bych měl zájem o studium ve střední Evropě. Byly na výběr různé možnosti, ale mě zaujala právě Česká republika. Nechtěl jsem ale žít v hlavním městě, protože jsem chtěl víc pochopit, jací jsou místní lidé, poznat kulturu. Nechtěl jsem žít v kosmopolitním mezinárodním městě jako je Praha. A tak, aniž bych tam někdy předtím byl, jsem si vybral Brno.

Čím se vám zrovna Česká republika zdála zajímavá? Navštívil jste ji někdy předtím?

Ne, nikdy předtím jsem tam nebyl, hledal jsem si o Česku informace v knihovně. Ale bylo to v době, kdy se rozšiřovalo NATO, a Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko se na vstup chystaly, což mi připadalo zajímavé. Navíc historie střední Evropy mě fascinovala. Rakousko-Uhersko bývalo významným aktérem evropských dějin, já mám historii rád a říkal jsem si, že je to zajímavé místo k životu. A tak jsem jel na Moravu. Navíc Vídeň je odtamtud taky kousek.

Do Brna jste přijel v roce 2000. Jaké na vás tehdy udělalo první dojem?

Vůbec se to nezdá, ale opravdu je to už přes 20 let. Byla to tehdy zajímavá doba. Když jsme se tu objevili poprvé, Praha byla krásná, celá zrekonstruovaná, s barevnými fasádami. Byla jako ze snu. Hlavně Staré Město a Malá Strana. A pak jsme jeli do Brna. To bylo něco úplně jiného. Bylo to hezké město, ale ještě nebylo opravené, budovy nebyly zrekonstruované. Takže to byl dost jiný pocit. Na začátku jsme z toho byli trošku překvapení, ale pak jsme se seznámili s několika lidmi a to bylo opravdu klíčové.

Jeden zážitek za všechny – naše hledání bydlení. Mám pocit, že v té době nebylo v Brně moc míst k pronájmu, nemohli jsme nic najít. Až najednou, byl jsem zrovna v tramvaji na nádraží, mi někdo zavolal. Na druhé straně ženský hlas, který se mě jen tak zeptal, vy jste ti Američani, co hledají byt? Já na to, kdo to je? Takový náhodný telefonát. A ona řekla, že se musíme zastavit u ní v kanceláři, že pro nás bude mít byt. Abych to zkrátil, byla to místní advokátka, jejíž nejlepší kamarádka se vdala a odstěhovala do Itálie. Její rodiče měli byt v horním patře domu, kde bydleli, a ona nás k nim vzala. Nechali jsme se představit a prohlédli si byt. Moc se nám líbil. Byl to krásný starý dům. Takže jsme se tam nakonec nastěhovali a s našimi domácími se postupně velmi sblížili. Stali se naším oknem, nebo spíše dveřmi do České republiky. S Helenou jsme stále v kontaktu. To ona nám ukázala Moravu a Brno jako nádherné místo a seznámila nás s dalšími lidmi.

Vrátil jste se do Brna někdy později, po dokončení svého studia?

Vrátil jsem se tam pak dvakrát. Poprvé v roce 2007, ale to bylo jen krátce, jen na pár dní. A pak v roce 2018, kdy jsme žili v Německu. To jsem s sebou jsem vzal svou rodinu, své dvě dcery, abych jim ukázal Českou republiku. Strávili jsme tam dva týdny a bylo to skvělé.

Jak se vašim dcerám v Česku líbilo?

Líbilo se jim tam moc. Moje starší dcera už přemýšlí, že půjde studovat na Masarykovu univerzitu. Chce to zkusit, protože se jí v Brně opravdu líbilo. Ale bylo to úplně jiné město, než když jsem tam studoval já, úplně zrenovované, opravené, krásné. Ta energie byla neuvěřitelná.

Když jsem přijel do Brna studovat, dorazil jsem, myslím, v sobotu večer. Pamatuji si, že jsme jeli do města a všechno bylo zavřené. Nic tam nebylo. Všechny okenice byly stažené. Další den, neděle, a pořád nikde nikdo. Všude ticho. Říkal jsem si, tak tohle bude zajímavé. A pak v pondělí vstaneme, vyjdeme ven a všude jsou lidé. Zelný trh narvaný lidmi, všude prodejci, všude lidé. Všechny obchody otevřené. Chvíli nám trvalo, než jsme se to naučili. Ale když jsme se s rodinou vrátili, o 18 let později, tak v Brně byla najednou neskutečná energie, všude podniky a kavárny a všichni ti lidé na ulici a prostě tam najednou byla spousta života. To město se neuvěřitelně změnilo. Když jsem tam žil, myslím, že jsem potkal tak pět lidí, kteří uměli anglicky natolik, abychom se mohli bavit, takže jsem musel mluvit hodně česky. Bylo to těžké, ale jsem za to rád. Teď, když jsme se vrátili, bylo skoro těžké mluvit česky, protože najednou všichni mluvili anglicky.

Bylo opravdu hezké se tam vrátit a vidět, jak moc se to změnilo, kolik tam bylo energie, a bylo to prostě vzrušující být zpátky. Opravdu jsme si to užili. Takže moje dcery to milují. Mají rády Českou republiku a hlavně Moravu.

Je něco, co jste se díky životu v České republice naučil?

Bylo zajímavé, že se mě lidé v Česku vždycky ptali, proč tam jsem. Proč jsi přijel do České republiky? Jsme malá země, nikdo nemluví česky. Proč mluvíš česky? Přitom jet do jiné země, do jiné kultury, naučit se mluvit jejím jazykem, ponořit se do ní a vidět svět jinak bylo úplně skvělé, nenahraditelné. Nabízí to porozumění, které nemůžete získat, když jen cestujete. Velmi si té zkušenosti cením, změnila můj pohled na svět. Myslím, že to byla asi věc, kterou jsem se naučil víc než cokoli jiného během studia – jak se dívat na svět. Dalo mi to zajímavý pohled na to, jak vypadají Spojené státy z pohledu jiné země. Naučil jsem se určité pokoře a respektu. Jako Američan. Jako člověk.

Druhá věc je, že jsme tam byli v roce 2001, kdy proběhl teroristický útok v USA – 11. září. A to byl opravdu silný zážitek. Pamatuji si to jako dnes. Před rektorátem na Masarykově univerzitě byla socha Masaryka. Chodil jsem kolem ní každý den. Dvanáctého září jsem šel do školy a tak nějak nevěděl, co mám čekat. Mířil jsem k té soše a najednou vidím – celé náměstí před ní bylo pokryté květinami. A Masaryk měl na hrudi transparent, na kterém bylo napsáno, myslím, jsme spolu s Amerikou za demokracii. Neuvěřitelně mě to dojalo. Ještě dneska mě mrazí, když si na to vzpomenu, protože jsem to vůbec nečekal. Všude, kam jsme během následujících týdnů šli, na všech náměstích, ulicích, všude byly květiny. Byl jsem dojatý z toho, co Amerika znamená pro jiné lidi, pro jiné země. Připadalo mi úžasné, jak moc se lidé mimo Ameriku zajímají, že to pro ně vůbec něco znamená. Lidé se ptali, jak se nám daří, byli velmi znepokojení a chtěli vědět, co si myslíme. Bylo zajímavé být v té době v zahraničí a já jsem se díky tomu jako člověk hodně naučil.

Na závěr bych se ráda zeptala, jaké pro vás dnes bylo setkat se s lidmi z Masarykovy univerzity a s dalšími absolventy, kteří studovali v České republice?

Je to úžasné. Moc se mi to líbilo. Je to poprvé, co jsem dostal pozvánku na podobnou akci. Je to první akce pro absolventy, kterou jste uspořádali v USA, je to tak? Nenapadlo mě, že pořádáte podobné akce, když jsem žil v Německu. Měl jsem být víc v kontaktu. Takže jsem opravdu rád, že jste se se mnou teď spojili a poslali mi pozvánku. Bylo skvělé se vrátit, zavzpomínat, mít možnost mluvit se všemi těmi lidmi z Česka a potkat se s Violetou z Masarykovy univerzity. Moc děkuji za tu příležitost.