Komodity a železná sázka na čínský BAU

Caixinglobal píše, že globální těžaři železné rudy sází na čínskou poptávku po této komoditě. Tedy na to, že v Číně se bude (dál) mohutně investovat do infrastruktury a bude pokračovat po železe hladová urbanizace. Dobrá sázka? Pár úvah o současných komoditách...

Pokud začneme obecněji u komodit jako celku, tak jejich ceny se po propadu na počátku roku 2020 zvedly na mimořádně vysoké úrovně. Pro globální ekonomiku představovaly významnou součást celkového nabídkového šoku a staly se i jedním z hlavních tahounů inflace. Poslední týdny a měsíce ale přinesly na komoditách znatelnou korekci, jejich ceny jsou podle SPX GSCI indexu už „jen“ na úrovni let 2013/2014. Což je mimochodem jedním z argumentů, proč by hlavní inflační tlaky mohly být za námi:

Zdroj: Twitter

Poslední výrazný komoditní cyklus, který nastal po roce 2000 a končil kolem finanční krize, byl do značné míry tažen v úvodu zmíněnou Čínou. A jejími mohutnými investicemi do infrastruktury a obecně všeho „tvrdého“. S tím, jak se tato země snaží už řadu let přejít na nový a „měkčí“ ekonomický model by se měla měnit i komoditní intenzita její ekonomické aktivity. Podle této logiky jsou tedy komoditní sázky na Čínu do značné míry sázkami na to, že starý model má ještě rezervy.

Třeba Morgan Stanley tvrdí, že komodity vstoupily do nového cyklu a dají se čekat strukturální tlaky na jejich vysoké ceny. Kvůli onomu vývoji v Číně a nutnosti přejít na nový model, který mimo jiné nebude nafukovat další a další dluhy, se o tezi MS dá podle mne pochybovat. V čem je ale (opět podle mne) pevná, je kapacitní podinvestovanost řady komoditních odvětví. Někde to může být tradiční cyklický jev, kde lékem na vysoké ceny budou nakonec právě vysoké ceny (podporující investice). Třeba u ropy ale hovoříme pravděpodobně o jevu strukturálním – investice ropných firem se chovají stále atypicky a nekopírují ceny ropy tak, jak tomu bývalo v minulosti. A příčina je zřejmá.

Každopádně to, že úvahy o dalším vývoji na komoditách, mohou nabrat řadu směrů, ukazují právě železné sázky na Čínu. Přesněji na její „business as usual“. Na jednu stranu a na základě historických zkušeností může dávat smysl. Na stranu druhou platí pravý opak – pokud vezmeme v úvahu onu snahu a v podstatě nutnost změnit směr. Hezky to shrnuje v Číně působící ekonom Michael Pettis, Poukazuje na to, že investice v Číně tvoří 40 – 45 % ekonomické aktivity, z nich pak jde asi 60 % do realitního sektoru a infrastruktury. Podle ekonoma takových poměrů nedosahovala v minulosti žádná jiná země. A „vláda ví, že musí investice do realit a infrastruktury prudce snižovat“.