Bude stačit zvednout sazby jen ke 2,5 %?

Kam by měly, či budou muset v USA růst sazby na to, aby došlo ke snížení současné stále vysoké inflace? Při hledání odpovědi se můžeme odrážet od odhadů sazeb neutrálních. Či třeba prosté teze, podle které se v první řadě musí dostat reálné sazby do hodnot kladných (počítané na základě současné, ne očekávané inflace). V pátek jsem tu zase poukazoval na modelová cvičení Johna Cochraneho, která se zaměřovala na to, co by s inflací vyvedla cesta sazeb nyní očekávaných Fedem. Jakých sazeb by podle odhadů tohoto ekonoma bylo třeba na snížení inflace?

1. Model a adaptivní očekávání: V následujícím grafu jsou přerušovanou modrou křivkou vyznačeny sazby indikované Fedem a vývoj inflace a nezaměstnanosti odvíjející se od sazeb vyznačených plnou modrou křivkou. Ta se od té „Fedovské“ výrazně odlišuje a říká, že na snížení inflace by nyní bylo třeba sazeb kolem 8 – 9 %, které by pak mohly znatelně klesat.

Zdroj: The Grumpy Economist

Vyznačené sazby jsou v podstatě v souladu s oněmi teoriemi o tom, že by se reálné sazby počítané na základě současné (!) inflace měly posunout do (znatelně) kladných čísel. Klíčovým rysem tradičního keynesiánského modelu, na kterém graf stojí, jsou přitom adaptivní očekávání (viz také zmíněný páteční článek). Je tu tedy počítáno s tím, že inflační očekávání stojí na inflaci historické, respektive té, kterou si právě procházíme.

2. Model a racionální očekávání: Téma tvorby očekávání je dosti výživné, otestovat si jej přitom můžeme sami na sobě, popřípadě našem okolí – očekáváme, že bude dál trvat to, co se děje nyní? Či naše očekávání nějak „modelujeme“ s ohledem na to, jak by se podle nás mělo měnit prostředí a relevantní faktory? Druhý dnešní graf ukazuje výstupy toho samého modelu, který ale počítá s očekáváními racionálními. Tedy obecně s tím, že místo historie bereme v úvahu ony relevantní faktory a „racionálně“ je dáváme dohromady:

Zdroj: The Grumpy Economist

Druhý obrázek hovoří hodně rozdílnou řečí. Jiná forma očekávání generuje vývoj sazeb potřebných pro snížení inflace na mnohem nižších úrovních. Dokonce jsou sazby pod těmi, o kterých hovoří Fed, a nakonec konvergují někde kolem 2,5 %, což je mimochodem někdy zmiňováno jako dlouhodobé sazby neutrální. Znovu tu opakuji, že rozdíl není v tom, že bychom v jednom případě čekali třeba negativní vývoj na straně výrobních vertikál, v druhém ne. Či nějaké podobné „tvrdé“ rozdíly. Grafy se liší jen v tom, v co věříme, respektive jak tvoříme, v co věříme. Jinak řečeno, v tom, co nasypeme do sebenaplňujících se proroctví.

Druhý graf snad můžeme shrnout i tak, že inflace do značné míry klesne proto, že Fed řekl, že klesne. Pokud tomu veřejnost věří, funguje to podobně, jako třeba věřitel poslední instance – ten se také nemusí mnohdy aktivovat čistě díky víře v to, že když bude třeba, aktivuje se. Z čehož je také zřejmé, jak důležitá je důvěryhodnost toho, kdo říká, že se stane to, co říká. Tedy formální i neformální (možná hlavně ta) nezávislost centrálních bank (což mimochodem není to samé, jako neomylnost). Tématu vývoje sazeb se pak samozřejmě věnuje řada dalších, v Morgan Stanley poukazují na jednu zajímavou historickou vazbu, na kterou se podíváme zítra.