Z vězení do vězení - Pečkův palác, malá pevnost Terezín, Golnow / Zážitky kandidáta smrti (1)

Možná jste jako já zažili ten moment, kdy se vám historie zhmotní a vy si uvědomíte, že co si čtete jen pro poučení nebo zábavu, není jen příběh z dějepisu nebo story z novin - ale je to realita, stalo se to, někdo tím skutečně prošel... 

Zahlédla jsem jako holka na dědově ruce modře vytetovaná čísla... chtěla jsem, aby o tom vyprávěl, ale nechtěl.

Už nežil, když jsem si jeden víkend babičce postěžovala, že musím psát referát do školy o druhé světové válce. Babička sáhla do zásuvky a podala mi staré noviny, celá strana textu s dědovým podpisem. Přečetla jsem a mnou to zatřáslo. Stále ty noviny mám:

Dne 5. listopadu 1943, právě v den mých narozenin, byl jsem dvěma gestapáky odveden z ordinace doc. Dr. Kafky v Praze, kde jsem byl asistentem, do Pečkova paláce k výslechu. Dostal jsem se do rukou známého gestapáckého kata Ericha Fitscheho a jeho českého pomocníka Matonohy, kteří mne volali k výslechům, jež se nikdy neobešly bez facek, ran karabáčem a vyhrožování. ... Měl-li dozorce jen trochu špatnou náladu, dal vězně jednoduše 3 dny stát na chodbě bez jídla a spaní. Po skončení výslechů u gestapa jsem byl předveden k vyšetřujícímu soudci Jeschkemu, velice jízlivému a česky mluvícímu nacistovi. Ten jen potvrdil protokoly gestapa.

O tom, co nám bylo kladeno za vinu, bude snad pojednáno, až budou psány dějiny domácího odboje Všeslovanského svazu v Praze. Bylo mě gestapem vytýkáno, že jsem byl ještě s dvěma kamarády, taktéž později odsouzenými k smrti, jedním z vedoucích této organisace. Pražské gestapo, mělo své špicly na švýcarském vyslanectví v Praze, ba i do našich schůzí se vloudil gestapák, vydávající se za Poláka.

V polovici měsíce června 1944 byli jsme odvezeni do malé pevnosti v Terezíně. Tam nás do hola ostříhali a oblékli v roztrhané hadry. Pracovali jsme na dráze v Litoměřicích, kam jsme museli docházeti pěšky. Leželi jsme na prknech v kobkách plných různého hmyzu. Později nám přidělili nehorší práce podzemní na t.zv. Richardu, kde se pracovalo při dusivém kouři z lokomotiv hluboko pod zemí. Rány pažbou a balvan držený rukama vzhůru, to bylo pobídkou k poslednímu vypětí sil potácejících se vězňů. Náš jídelní lístek:ráno hořká černá voda a tři průhledné krajíčky chleba, v poledne shnilé brambory s řepou, často i s žížalami, večer polévka s dvěma dkg masa. Ráno se vstávalo o půl 3. a pracovalo se do půl 8, hod. večer. Libovůle esesácká byla hrozná. Při setkání tloukl bez příčiny, ba i zabil vězně. Směli jsme chodit jen po cestě, šlápl-li někdo na chodník, byl nemilosrdně zbit. Plivl-li některý z vězňů na zemi, musel buď 1m² země jazykem vylízat, nebo po kolenou a loktech plazit se dle libovůle dozorce.

Velitel terezínské věznice byl původně obyčejný pasák, jemuž vězni dali přezdívku "Pinďa". Byl to člověk surový, prav gestapácká hyena, který vlastnoručně ubil na sto vězňů. Vykrádal soustavně balíky a co se mu nehodilo, to odevzdal kuchyni, kde se z toho vařily pro vězně t.zv. Pinďatopfy. Byla to polévka z chleba, buchet, cukroví, bonbonů, masa, čokolády atd., která se vařila pro vězně jako přilepšená. Sám byl notorický alkoholik a často jezdil na orgie do pražské "pečkárny". Tam vozil z terezínského statku drůbež a vepře na hostiny. Přišel-li mu při jeho náladě po návratu z Prahy některý vězeň do cesty, stal se obětí jeho zlovůle. Jiní terezínští vrahové byli Burian a Rojko. Dlužno ještě poznamenat, že nad vchodem do terezínského pekla byl také nápis: Arbeit mach frei!, což by se mělo teď často připomenout našim Němcům. Terezín zůstane navždy hanbou německého jména.

Asi v polovici července nastoupil jsem vlakem cestu do Golnowa, veliké to káznice u Štětína. Železniční vagony pro nás byly přizpůsobeny kobkám. Říkali jsme jim kvočny. Do jedné kobky o ploše necelých 4 m² nás bylo vecpáno, lépe řečeno kopanci natlačeno až 12 mužů. Maličký zastřený otvor pod střechou nepropouštěl ani vzduchu, ani světla. Nesnesitelné horko, žízeň a hlad nám připomínal galejníky. Do Lipska jsme přijeli za velkého náletu Angličanů, mnoho z nás vězňů i dozorců zahynulo. Rozumí se samo sebou, že při transportech jsme byli vždy v želízkách. V Golnowě jsme byli uzavřeni v celách, denní procházka nebyla delší pěti minut. Párali a třídili jsme hadry z front. Dýchali jsme otravné výpary a lezly po nás vši. O hygieně nemohlo být ani řeči. Odvšivování tam neexistovalo. Hrozila nám nákaza skvrnitého tyfu. V Golnowě jsem pobyl do 7. září. 

Hlas, 20. června 1945, strana 3