Poptávka po kvalitní žurnalistice roste - Boček

Jan Boček je spoluzakladatel týmu datových žurnalistů v Českém rozhlase. Jeho analýzy vznikají týdny i měsíce a často otevírají témata, která běžná rychle pracující média nedokážou zpracovat.

V Bočkově rodině pracoval jako novinář kdekdo – matka, otec i jeho děda. On nejdřív nechtěl a šel na informatiku, ale pak se přes Fakultu sociálních studií MU a studium žurnalistiky a politologie k novinařině stejně dostal.

„Nejdřív jsem nechtěl být programátor, protože to z mého pohledu bylo jenom o hledání chyb, a tím pádem depresivní. Na žurnalistice jsem ale zjistil, že nechci dělat ani zpravodajství. Přišlo mi, že je to banální a že zajímavé jsou až komentáře a publicistika,“ vypráví mi Boček. V rozhovoru si tykáme, protože se známe z dob studií.

Stál jsi u zrodu prvního týmu datových novinářů, bylo to v roce 2012 v redakci iHNned.cz. Jak se to seběhlo?
Ve vydavatelství Economia, pod které ihned.cz patří, tehdy jako vizionářka fungovala Lucie Tvarůžková, která se zhlédla v Guardianu, kde zrovna inovace tohohle typu zkoušeli. Hledali někoho, kdo by pro ně datovou žurnalistiku dělal. Někdy v té době jsem nezávisle na tom náhodou o datové žurnalistice mluvil na barcampu ve Vsetíně. Chodili za mnou pak lidi a ptali se mě, jestli to nechci dělat. Tehdy jsem říkal, že je to nesmysl. Měl jsem pocit, že taková práce nemůže v Česku nikoho uživit, protože média nemají na dlouhodobou práci s daty a jejich analýzy peníze.

Jakou jsi tehdy měl o datové žurnalistice představu?
Nebyl jsem právě vůbec žádný odborník, napsal jsem o tom prostě jenom jeden článek do časopisu Computer. Přišlo mi, že je to zajímavý obor na pomezí toho, čemu se věnuju. Snažili jsme se ho i nějak definovat a došli jsme k tomu, že je to něco jako hrabání se v datech státní správy a hledání příběhů za nimi. Vtipné bylo, že už tehdy na barcampu jsme se potkali s Petrem Kočím a v hospodě u piva jsme se domluvili, že kdyby s tím náhodou nedej bože v českých médiích někdo chtěl začít, tak že do toho jdeme spolu. Lákalo mě to. A později nás kamarád Matěj Hollan s Lucií Tvarůžkovou propojil, a tak jsme začali.

Jak se na novou vizi tvářilo vedení Economie?
Podle mě vůbec netušili, co od toho čekat. Byl to punk ve stylu „zkusíme a uvidíme“. My jsme na začátku nebyli drazí, byli jsme jen dva, ale časem jsme zjistili, že potřebujeme taky regulérního programátora. Ze začátku to byla hlavně otázka nadšení pár lidí a experiment, který se nepovedl. Možná rok jsme byli poměrně špatní, učili jsme se za běhu. Články z té doby mi přijdou příliš aktivistické a vidím taky naivní zacházení s daty nebo to, že jsme neuměli pořádně pracovat s analytickými technologiemi. Dnes když třeba dělám se zdravotnickými daty, tak už vím, že jejich interpretace je až za dvěma rohy. Že se musím zamyslet, poradit se s expertem. Tehdy jsem měl pocit, že interpretace je prvoplánová, že se na data podívám a uvidím, jak to je. Jenže ono ne.

Do jaké míry se datový novinář rovná ajťák-žurnalista? Je potřeba mít technické znalosti?
Tohle řešíme od začátku. Nejdřív jsme měli pocit, že by měla existovat datová redakce, kde by měl být jeden člověk, který je novinář, jeden statistik, jeden programátor a třeba jeden grafik. Teď jsme sice v redakci čtyři, ale stejně všichni do jisté míry pokrýváme všechny oblasti, protože to potřebujeme. Já jsem nejvíc novinář, mám docela dobrou znalost školství nebo zdravotnictví. A třeba Honza Cibulka je vyloženě programátor plus ještě právník. On je ten, kdo se u nás přes zákon č. 106, tedy Zákon o svobodném přístupu k informacím, dostává k datům z různých úřadů.

Po dvou letech jste s částí datového týmu přešli z Economie do Českého rozhlasu, konkrétně pod web iRozhlas.cz. V čem byly tyhle dva začátky jiné?
Když jsme tam přišli, tak iRozhlas ještě neexistoval, byl jen web Českého rozhlasu. Tehdy se nám kamarádka Bára Antonová smála, že jdeme dělat grafy do rádia. V rozhlase už ale měli přesnější očekávání. Měli jsme dělat analýzy dat, které půjdou do vysílání, a byla podmínka, že jsme každé téma museli jít odvyprávět právě do vysílání, takže se z nás nenápadně začali stávat rozhlasáci.

Díky rozvoji internetu je všude hromada dat, jen ne o všech se ví. Bereš jako svoji roli i to, že upozorňuješ, co všechno mají lidé k dispozici a jak to jde využít?
My jsme dokonce na začátku za otevřená data hrozně bojovali, opravdu jsme po státní správě chtěli, aby se otvírala. Ale přestali jsem tolik tlačit na pilu, protože to chce systematicky šlapat státu po krku, aby informace opravdu zveřejňoval, a když už to dělá, tak aby to byly ty, které mají smysl. Navíc všechno je ještě otázka interpretace. Třeba ve zdravotnictví je spousta dobrých důvodů, proč zveřejňovat jenom některá data. Nejde srovnávat špitály, kdy v jednom je úspěšnost operace kolene 50 procent a ve druhém 90, protože do toho prvního možná záměrně posílají složitější případy. To ale jenom z dat nevyčteš.

Bereš vaši práci jako službu společnosti?
Za těch pět let se ze mě stal rozhlasák, takže to vnímám jako veřejnou službu. Do té doby jsem práci bral tak, že mě to baví, ale teď už vidím, v čem mě to taky jako občana chrání a čím přesně přispíváme společnosti. Rozhlas je fakt výborné médium v tom smyslu, že je v něm prostor udělat pořádný článek, ve kterém se zahrabu do tématu a přesvědčím ostatní o tom, že otázky, které kladu, jsou důležité. V rozhlase jsem navíc chráněný před různými tlaky majitelů médií. Mám nad sebou radu, kam občas chodí stížnosti, ale beru to jako daň za to, že nemáme majitele, a tak se musíme obhajovat. A já řeším věci, u kterých mám pocit, že je důležité, aby na ně společnost měla odpověď. Třeba další věc, na které pracujeme, je smysl Senátu.

Je tvoje ambice ovlivňovat veřejné dění? Přece jen už máte nějakou pověst.
My máme pověst, ale nemáme čtenost. Nemůžeme konkurovat MF Dnes, která sice občas vydá ptákovinu, ale tu ptákovinu si přečte 300 tisíc lidí. Ale jo, tohle je otázka, kterou řeším od začátku. Neděláme „he said/she said“ žurnalistiku, že bych jenom ocitoval, kdo co říká. Jsme spíš publicistika.

Roste poptávka po takové novinařině?
Lidí, kteří jsou ochotní platit za dlouhé články, přibývá. Před deseti lety se tvrdilo, že lidi chtějí na webu krátké články. Pak se ale ukázalo, že naopak vůbec, že jsou rádi, když pro ně novináři téma zpracují, udělají práci za ně. Takoví lidé jsou pak ochotni za mediální obsah platit. Já jsem samozřejmě taky ješitný, ale nečekám, že čtenářů mých věcí bude moc.

Je dobře se s tímhle spokojit?
No, ne, ale ono se nestane, že lusknu prstem a voliči Okamury začnou číst složité články. Od toho máme školství, které ale taky moc nefunguje. Pracuju s tím, že moje články čtou influenceři, retweetují nás třeba poslanci, takže se informace dostane k lidem, kteří o daném tématu reálně rozhodují. A to je fajn.