Oceláři jsou v rámci klimatu další na mušce

V největší evropské ocelárně šlehají plameny z pecí kypějících roztaveným železem. Kov rozžhavený nad 1 000 stupňů Celsia teče v pecích závodu Thyssenkrupp v německém Duisburgu. Nakonec skončí v automobilkách, větrných turbínách, běžných předmětech v domácnosti od praček až po nábytek.

Jde o průmyslový proces, který se od roku 1856, kdy byl patentován britským vynálezcem Henry Bessemerem, téměř nezměnil. A také dost znečišťuje. Ocelová produkce podle Světové asociace oceli přispívá k člověkem vytvořeným emisím uhlíku asi 7 až 9 procenty. Politici a lobbisté si už vynutili změny u ostatních výrobců surovin, nyní se zaměřili na ocelárny. Tento průmysl tak dostal vedle rostoucích nákladů a skomírajícího globálního růstu naloženo ještě více.

Aby se vyčistil, začíná Thyssenkrupp a další evropské ocelárny ve svých procesech využívat vodík jako náhradu za uhlí. Tento německý konglomerát v dubnu řekl, že chce časem předělat celou továrnu v Duisburgu. Ale objevuje se skepse ohledně toho, zda si může toto chudé odvětví dovolit takovou fundamentální změnu, který by vyžadovala masivní investice, nový přísun obnovitelné energie a vyšší ceny oceli.

Thyssenkrupp letos obdržel státní grant, aby mohl začít testovat vodík u jedné z pecí v Duisburgu. Funguje to tak, že se vodík využívá jako redukční činidlo na rafinaci železné rudy. Aby dosáhl nulových emisí, mohl by se tento vodík eventuálně získat z energie z obnovitelných zdrojů.

Snahou je tento stovky let starý proces vyčistit. V tradičních pecích se k železné rudě přidává uhlík ve formě uhlí nebo oxidu uhelnatého, čímž se vytváří čisté tekuté železo. Uhlík se napojí na atomy vodíku v železu a odpaří se jako oxid uhličitý – skleníkový plyn, který přispívá ke globálnímu oteplování.

Pece vyprodukují v průměru 1,8 tun oxidu uhličitého na každou tunu oceli (ekvivalent toho, kdybyste jeli autem z Říma do Moskvy a zpátky). Vodík naproti tomu většinu těchto emisí eliminuje. „Není to jen o čisté oceli, kterou lze vyrábět v laboratoři,“ řekl Arnd Koefler, technický ředitel ve společnosti Thyssenkrupp Steel. „Mluvíme o milionech tun za měsíc.“

Vlády ve snaze dodržet sliby z pařížské dohody o klimatu z roku 2015tlačí ocelárny k tomu, aby znečištění snižovaly. Přestože problém je globální, je situace nejpalčivější v Evropě, protože tu jsou nejtvrdší standardy.

Náklady na výrobu oceli se mohou zdvojnásobit

Na páru tlačí i Climate Action 100+, skupina 320 investorů, která spravuje více než 33 bilionů USD v aktivech společností, které se zavázaly pařížské cíle plnit. Tato skupina si už vynutila změny u ropného obra Royal Dutch Shell Plc a těžaře Glencore Plc. Nyní se poohlíží na výrobce oceli a evropský ocelářský průmysl trpí.

„Ocelářské společnosti se musí polepšit a zavázat se k inovacím nezbytným k zajištění změny ve svých podnicích, “ říká Stephanie Maierová, předsedkyně výboru Climate Action 100+.

Výrobci oceli již určitého pokroku ve snižování emisí oxidu uhličitého dosáhli zlepšením účinnosti svých zařízení. Jenže většina toho, co lze udělat snadně a jednoduše, už je pryč. A zpomalení škrtů v oblasti znečištění stojí a padá se snahou Evropské unie zpřísnit emise.

Ve Švédsku, kde výroba oceli tvoří přibližně 10 % emisí uhlíku, staví skupina zahrnující společnost Vattenfall AB, ocelárnu SSAB AB a výrobce železné rudy Luossavaara-Kiirunavaara AB bezuhlíkovou ocelárnu. Měla by stát v příštím roce a podobná bude té duisburgské na vodík od Thyssenkrupp.

Očekává se, že výrobní náklady budou o 20 až 30 % vyšší než u podobného zařízení na fosilní paliva. Nicméně, vývojáři tvrdí, že rostoucí náklady na emise oxidu uhličitého - ať už prostřednictvím systému EU pro obchodování s emisemi nebo budoucích daní – se pro ekologickou ocel do roku 2030 ekonomicky vyplatí. „To už budou muset průmyslové podniky platit většinu nebo všechny skutečné náklady na znečišťování skleníkovými plyny a obnovitelná energie bude levnější a bude jí mnohem víc,“ uvedl generální ředitel společnosti SSAB Martin Lindqvist.

Zatím před mnohými výrobci stojí větší obavy, se kterými se budou muset vypořádat. Evropští výrobci oceli si už nouzi napříč kontinentem zažili, když poptávka zejména z normálně ziskového automobilového sektoru klesá, zatímco nízkonákladové dovozy do regionu jsou i nadále vysoké.

Cesta k bezuhlíkové oceli bude možná muset být dlážděná státní podporou podobně jako obnovitelné zdroje, uvedl ředitel ArcelorMittal David Clarke. Tento největší výrobce oceli na světě zahájil vodíkový projekt ve svém závodě v Hamburku. Zezačátku mu vyprodukuje 100 000 tun oceli ročně.

„Pokud chcete, aby náklady na vodík byly rozumné, potřebujete také levnou elektřinu,“ dodal. „Náklady na výrobu oceli se mohou téměř zdvojnásobit proti tomu, kde jsou dnes.“

Autoři: William Wilkes a Elena Mazneva, Bloomberg