Dluhová historie světa

„Historie národního dluhu se vyvíjela podle toho, kvůli čemu si vlády půjčovaly. Nejdříve na budování státu, pak na poskytování veřejných statků a nakonec na stát blahobytu a sociální podporu.“ Na stránkách VoxEU to tvrdí známý ekonom Barry Eichengreen a jeho kolegové Asmaa El-Ganainy, Rui Esteves a Kris Mitchener. Dodávají, že v mnoha případech došlo k explozivnímu růstu dluhů a následně ke krizi a restrukturalizaci. Méně se ale hovoří o tom, že nejednou proběhla úspěšná konsolidace dosažená rychlým ekonomickým růstem a rozpočtovou disciplínou. 

Ekonomové tvrdí, že státy si nejdříve půjčovaly zejména na zabezpečení svých hranic a na válečná tažení. Zejména v době, kdy armádu tvořili námezdní žoldáci, se „vládní dluh stal věcí přežití dané země“. Umožňoval totiž financování vládních výdajů bez jasné představy o jejich konečné velikosti a době trvání. Přechodným obdobím pak bylo devatenácté století, kdy vlády používaly dluhy k vojenským účelům, ale stále více i k poskytování veřejných služeb. Mezi ty patřilo především vzdělání a veřejné práce. S rozvojem měst pak rostla poptávka po čisté vodě, odpadních systémech a dalších službách. Ve dvacátém století míra zadlužení prudce vzrostla, a to jak kvůli válkám, tak kvůli recesím, bankovním panikám a finančním krizím. Na konci století pak začal probíhat trendový růst vládního zadlužení tažený výdaji na penzijní systém, zdravotní péči a další sociální služby.

Způsobů, jak země řešily problém příliš vysokého zadlužení, byla řada. Patřily sem vysoká inflace, devalvace, defaulty i restrukturalizace. Ekonomové ale tvrdí, že už během osmnáctého a devatenáctého století byla patrná rostoucí snaha o důsledné splácení vládních půjček a snižování poměru dluhů k HDP. Ta může stát na třech pilířích: Na vytváření primárních rozpočtových přebytků, na snížení reálných sazeb a na rychlém ekonomickém růstu. Před druhou světovou válkou hrály hlavní roli rozpočtové přebytky. Například Spojené státy je generovaly po dobu padesáti let po občanské válce. Po druhé světové válce byla míra zadlužení snižována stále více díky rozdílu mezi reálnými sazbami a tempem ekonomického růstu. Přispěla k tomu poválečná obnova hospodářství a „restriktivní finanční regulace“.

Od poloviny osmdesátých let nastal podle ekonomů obrat ve struktuře investorů. Po druhé světové válce rostl význam bank, ty ale v tuto dobu začaly své investice do vládních obligací omezovat a namísto nich nastoupily nebankovní investiční fondy. „To znamená, že finanční represe už by nebyla tak efektivní jako po druhé světové válce. V té době stála na utažené finanční regulaci, omezení toku kapitálu a omezených investičních příležitostech. Dnes je mnohem větší část dluhu držena zahraničními subjekty a pro vládu je tak těžší donutit je, aby přijaly nízkou návratnost investic,“ píše Eichengreen.

V současné době je také podle ekonomů nízké riziko, že se vlády pokusí snížit dluhovou zátěž nečekaně vysokou inflací. Brání tomu zejména centrální banky a celková poptávka po cenové stabilitě. A pokus zvýšit inflaci by měl pro vládu i nepřímé náklady, protože by klesla její schopnost vydávat nízko úročené dlouhodobé obligace.

Zdroj: VoxEU