Zneužití práva v daňových záležitostech

Daňové právo a daňový řád v současné době explicitně neupravuje obecné pravidlo proti zneužití práva, resp. obecné pravidlo proti zneužívání daňového režimu tak, jak ho požaduje zavést již přijatá směrnice Rady EU ATAD[1]“.

Společně se zaváděním dalších opatření proti agresivnímu daňovému plánování, zaváděných do českých daňových předpisů v souvislosti se směrnicí ATAD, se navrhuje do daňového řádu (DŘ) zavést nový odstavec 4 v § 8, který zni´:

„(4) Při správě dani´ se nepřihlíží k právnímu jednáni´ a jiným skutečnostem rozhodným pro správu dani´, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.“

Zároveň se navrhuje doplnit do § 92, odst. 5, písmeno f) na základě kterého bude správce daně nově při dokazování prokazovat taky:

„f) skutečnosti rozhodne´ pro posouzeni´ účelu právního jednání a jiných skutečností rozhodných pro správu dani´, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.“

Důvodová zpráva k novele DŘ připomíná skutečnost, že DŘ již nyní obsahuje zásadu přednosti obsahu před právní formou[2], která se s pravidlem zakazujícím zneužití práva překrývá. Důvodová zpráva připomíná i skutečnost, že česká právní doktrína zná institut zneužití práva. Tento institut je používán i v daňové praxi a je využíván taky ze strany správců daní při boji proti nekalým daňovým praktikám. V dané problematice existuje celá řada judikatury domácí i judikatury Evropského soudního dvora (ESD), a to v oblasti přímých i nepřímých daní.

Nejznámější judikát ESD, který je v soudní praxi v ČR aplikován, je rozsudek ESD Halifax[3]. V něm ESD poprvé definoval kritéria zneužití práva v oblasti daně z přidané hodnoty. Tato kritéria zneužití práva definovaná v uvedeném rozhodnutí následně přenesl též do neharmonizované oblasti přímých dani´, a to rozhodnutím ze dne 12. záři´ 2006 ve věci C-196/04 (Cadbury Schweppes). Zneužití práva podle testu aplikovaného v uvedených rozhodnutích Soudního dvora Evropské unie nastane, pokud (i) „hlavním účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodněni´“, přičemž (ii) by jeho „poskytnuti´ bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito právními předpisy“. Principy uvedené v judikatuře ESD aplikuje ve svých rozhodnutích i NSS a ÚS. Konkrétní judikáty cituje také důvodová zpráva k novele DŘ.

Zneužitím práva je obecně chápaná taková situace, kdy někdo vykonává své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti. Takovéto chování, jímž se dosahuje zdánlivě nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná zároveň chování dovolené a zároveň nedovolené. Vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější než dovolené dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním[4].

Co pro daňové poplatníky plyne z navrhované novely DŘ?

Aby konkrétní jednání bylo klasifikováno jako zneužití práva, muselo by být kromě jiného v rozporu s cílem sledovaným právními předpisy. Soudy pak posuzovali konkrétní situace podle toho, zda jednání daňového subjektu, bylo v rozporu se systémem a principy fungování společnosti, zajištěním její reprodukce, s jejími hodnotami, obecnými společenskými zájmy a s rozumným uspořádáním společenských vztahů. Výběr daní, je bezesporu významným zájmem a principem, na kterém je princip fungování společnosti postaven.  Pokud pak jednání bylo v rozporu s těmito principy, v rozporu s rozumným uspořádáním společnosti jedná se o zneužití práva.

Podle nové právní úpravy stačí rozpor se smyslem a účelem daňového práva. Účelem daňového práva, jak všichni tušíme, je výběr daní. Připomínám, že výběr daní musí být spravedlivý a DŘ zakotvuje na prvním místě zásadu, že daně mají být vybrány ve správné výši. O správné výši daně v praxi má správce daně často ale jiné představy, než jaké má daňový poplatník.

Dalším klíčovým bude pojem „převažující účel jednání“. I zde bude pohled správců daní určitě odlišný. Prokazování účelu transakce bude tedy dalším požadavkem kladeným na poplatníka. Posuzováním, co je převažujícím účelem transakce v situaci, kdy bude snižováno daňové zatížení, pak bude vyžadovat dobrou skutkovou a právní analýzu a promyšlenost celé transakce. Samozřejmě raději ex ante, než ex post.

V každém případě je nutné počítat s tím, že novela dává finančním orgánům do rukou novou „zbraň“, kterou daňová správa jistě bude používat při boji s nekalými daňovými praktikami. Máme se tedy na co těšit.