Friedman, kryptoměny a bolestivé objevování toho, co již dávno víme

Milton Friedman je obecně považován za nekompromisního ochránce svobody a bojovníka s vládními intervencemi, včetně těch, které by měly mít negativní dopad na kvalitu a hodnotu měny. Friedman na Wall Street Journal v roce 1997 radil Japonsku, jak se vypořádat se ztracenými dekádami. Nepřekvapí, že návrh jeho řešení měl monetaristickou povahu. Pro zastánce simplistického vnímání toho, jak funguje monetární systém a co ekonomice (ne)prospívá, mohou ale být jeho rady šokem. V pokrizové době, kdy se o pozornost nemalé části veřejnosti úspěšně uchází návrhy na zlatý standard, teorie o prudkém rozšíření kryptoměn a podobné kreativní návrhy je dobré zas a znovu si připomínat, co díky lidem jako Friedman již dávno víme.
 
Friedman v roce 1998 tvrdil, že neadekvátní monetární politika je z velké části příčinou dlouhodobých problémů japonské ekonomiky. Jeho pohled na historický vývoj byl zkráceně následující: V roce 1973 reagovala Bank of Japan na rostoucí inflaci snížením tempa růstu peněžní nabídky z cca 25 % ročně na cca 10 % ročně. Nejdříve došlo k prudkému útlumu růstu nominálních příjmů a pak i inflace. V roce 1974 nastala krátká recese, pak se ale reálný růst vrátil na slušné úrovně. Podle ekonoma šlo o „zlatá léta“. Po nich ale přišla léta mnohem horší.

V roce 1987 se zástupci velkých světových ekonomik dohodli na stabilizaci kurzu dolaru a Japonci tak začali americkou měnu kupovat nově vytvořenými jeny. Výsledkem byl opětovný rychlý růst domácí monetární báze, který nejdříve zvýšil jak inflaci, tak reálný růst. Nakonec ale vytvořil bubliny na akciích, realitách a dalších aktivech. BoJ reagovala až v roce 1990 snížením růstu monetární báze, nastal propad a v roce 1994 dokonce deflace.

„Nejjistější způsob jak zajistit zdravé oživení je zvýšit monetární růst, přejít od utažené politiky k uvolněné, udržet monetární růst na úrovních ze zlatých osmdesátých let a zároveň to se stimulací nepřehnat“, radil Friedman Japoncům. Nezapomínal přitom na nutné reformy, ale poukazoval na to, že jejich provedení bude v přívětivém monetárním prostředí mnohem jednodušší. Což mimochodem ukazuje, že Friedman rozhodně nebyl zastáncem někdy až perverzně ohýbaných teorií kreativní destrukce.

Ekonom si byl vědom toho, že BoJ již snížila sazby na minima a tudíž se její zástupci budou při poslechu jeho rad podivovat, jak by měli ještě více svou monetární politiku uvolnit. Odpověď ale byla podle Friedmana na talíři: BoJ může kupovat vládní obligace na volném trhu a platit za ně přímo oběživem, či depozity u BoJ. Většina těchto peněz skončí u komerčních bank, zvýší jejich rezervy a tudíž jim umožní navýšit i závazky a to rozhýbe ekonomiku, tvrdil ekonom.

Popsaná politika měla podle Friedmana mít „stejný dopad, jako vždy předtím“: „Zhruba po roce dojde ke zrychlení růstu a asi po dalším roce se zvýší inflace“. Uvolnění mělo podle něj nejdříve snížit sazby, ale následný vyšší růst měl naopak začít sazby tlačit nahoru. „Jde o standardní jev, který ukazuje, proč je tak mylné posuzovat monetární politiku podle výše sazeb. Nízké sazby jsou obecně známkou utažené monetární politiky a platí to i v Japonsku. Vyšší sazby naopak naznačují, že politika je uvolněná“.

Víme hodně, hodně jsme zapomněli a něco ještě musíme objevit

Jak jsem naznačil, v pokrizových letech vyplavala na povrch řada ekonomických názorů, které podle mne lze považovat až za kult. Ten v podstatě hlásá, že vše je prohnilé, musíme si projít ohromnou „kreativní destrukcí“ a hlavně se nesmí ničemu pomáhat. Je to podobné, jako kdybychom se rozhodli řešit plevel mezi jahodami tím, že je v letním horku nebudeme dva měsíce zalévat. A mimochodem toto rozhodnutí bychom implicitně učinili i v případě, že by někdy došlo k masivní dominanci kryptoměn s konstantním objemem.

Zastánce zmíněného kultu asi nepřesvědčí ani Friedman, ale „nerozhodnutí“ snad budou věnovat pozornost jeho postoji: Člověk, kterého lze asi jen těžko vinit z rozhazovačnosti, nezodpovědnosti a podpory vládních intervencí na každém místě doporučoval i Japonsku s jeho nemalými problémy na nabídkové straně ekonomiky masivní monetární stimulaci. A už ve své době varoval před tím, abychom nízké sazby interpretovali jako známku uvolnění. Čtenář si v této souvislosti možná vzpomene, jak média v prvních letech QE neustále omílala, že tento program je neúčinný, protože výnosy vládních obligací rostou. Jenže ona to byla naopak známka, že účinný je.

Friedmanův vhled byl neobyčejně hluboký, ale někde přece jen nepřesný, či lépe řečeno nedotažený do konce. Což se mimo jiné ukázalo na tom, že pokrizové programy QE neměly ani zdaleka takový efekt, jaký Friedman „standardně“ předpovídal. Příště bych rád věnoval pár řádků tomuto tématu.