Investoři dávají miliardy do výstavby příbřežních větrných elektráren

Finanční krize není jediným důvodem, proč se off-shore větrné elektrárny stavěly v minulých měsících mnohem pomaleji, než byly původní plány. Projekty větrníků na otevřeném moři se jako všechny nové technologie potýkají s dětskými nemocemi. Oznámení o masivních investicích do jejich výstavby v poslední době však dávají tušit, že energetické společnosti na odstranění technologických nedostatků intenzivně pracují.

Evropský trh s příbřežními (tzv. off-shore, někdy se také používá označení „mořské“) větrnými elektrárnami se po měsících stagnace opět rozjíždí s velkou razancí. Francouzské konsorcium Areva podepsalo minulý týden dohodu o vývoji plovoucího prototypu větrné turbíny M5000 s norskou společností Sway specializující se na příbřežní elektrárny. Areva je rovněž dodavatelem zhruba 80 větrných elektráren pro off-shore větrný park Global Tech 1 plánovaný v Severním moři, 90 kilometrů od břehů Německa. Také německá společnost Siemens uzavřela nedávno rekordní kontrakt v hodnotě přes dvě miliardy euro na dodávku 500 turbín o výkonu 3,6 MW pro velký větrný park dánského výrobce elektřiny Dong Energy.

I tyto větrníky budou umístěny v Severním moři. Dong Energy v konsorciu s firmami E.ON a Masdar navíc zhruba 20 kilometrů od jihovýchodních břehů britských provincí Kent a Essex staví větrný park London Array o 340 turbínách. Celková investice je odhadována na více než 2,5 miliard euro.Přestože Česká republika nemá moře, ani zde nejsou příbřežní větrné parky opomíjeny. Jedním z úspěšných dodavatelů technologií pro tyto projekty je česká společnost Wikov Wind. Příležitosti k výstavbě větrníků na širém moři pak bedlivě sleduje i Skupina ČEZ. „V Rumunsku stavíme jeden z největších pozemních větrných parků, v případě příbřežních elektráren zatím žádné projekty nerealizujeme. To ale neznamená, že pokud by se naskytla vhodná příležitost, že bychom se o ni nezajímali. Příbřežní větrné farmy se velice slibně rozjíždějí a východní Evropa je vhodnou lokalitou,“ řekl Jiří Feist, ředitel úseku Rozvoj ČEZ.

Nadšení investorů dává tušit, že i technologické problémy, s nimiž se příbřežní elektrárny zatím potýkají, jsou na nejlepší cestě k odstranění. Většina větrných elektráren je budována do 20 kilometrů od pobřeží a v poměrně mělkých vodách (zhruba do 20 metrů hloubky), aby se minimalizovaly náklady na ukotvení a kabeláž. Na otevřeném moři jsou mnohem drsnější meteorologické podmínky, takže turbíny musejí být robustnější a odolnější, významnou finanční položkou je také jejich údržba – rychleji se opotřebovávají a opravy mohou být na rozbouřeném moři velmi riskantní. To všechno příbřežní elektrárny výrazně prodražuje. Právě financování velkých projektů označila za nejrizikovější aspekt rozvoje příbřežních elektráren britská analytická společnost Douglas-Westwood v srpnové zprávě o světovém rozvoji příbřežních větrných parků World Offshore Wind Report. Zpráva odhaduje, že v letech 2009 – 2013 se kapitálové výdaje na stavbu příbřežních elektráren celosvětově vyšplhají na € 21,6 miliard.

Během těchto pěti let by se výkon příbřežních větrných parků měl zvýšit ze současných 1,5 GW na 6,6 GW, tedy více než čtyřnásobně. Technologický pokrok, tlak Evropské unie na zvyšování podílu obnovitelných zdrojů i hrozící nedostatek klasických výrobních zdrojů na kontinentu však investory lákají. Dle výpočtů Světové rady pro větrnou energii (Global Wind Energy Council) představují příbřežní elektrárny v současnosti 2,3 % celkové evropské větrné kapacity. Do roku 2020 by však mohly tvořit až 20 %. Zatím nejvýznamnějšími průkopníky v této oblasti jsou Velká Británie, Dánsko, Holandsko, Irsko a Švédsko. Odborníci však upozorňují i na velký potenciál východní Evropy, především Polska a Pobaltí.

Martin Pavlíček
mluvčí Skupiny ČEZ