Je to jednoduché a je na tom vidět, kdo vlastně tvoří zákony. Zájem korporací má de facto prioritu před zájmem veřejným. Za pozemek je totiž nutno dát odpovídající náhradu, tedy např. pozemek srovnatelný, nebo lepší. U akcií se v posudek upraví tak, aby najoritní akcionář měl dostatečný polštář aby na vavlastnění dostatečně profitoval tím, že nemusí dát náhradu minimálně srovnatelnou či dokonce lepší. Podhodnotí se finanční toky na úroveň nejhoršího možného scénáře a pomocí diskontní sazby se se tyto ještě diskontují 11%, takže majoritnímu akcionáři i při takovém negativním vývoji zaručují 11% výnos. Minoritní akcionáři dostanou zlomek ceny, za níž si v lepším případě koupí polovinu srovnatelného aktiva a dosáhne li u toto aktiva 11% růstu p.a. dostane se za pět let (nesouce značné riziko takové investice) na hodnotu, kterou měl dostat již při vyvlastnění. Za pět letje tedy výnosověvýnosově na nule, kdy majoritní akcionář je ve stejném případě nominálně na trojnásobku. Navíc majoritní akcionář vyvlastněním nabývá aktivum, které již léta dobře zná, kdežto minoritní akcionář je jaksi vyhozen na vítr a za obdrženou almužnu si musí pořídit aktivum, které je pro něj nové a neznámé, přičemž mu ona diskontní sazba de facto diktuje, že musí dosahovat 11% zhodnocení. Jeho riziková pozice je tak nepoměrně vyšší, než u akcionáře majoritního. Představte si např. kdyby byla použita metoda DCF u pozemků či dokonce u nemovitostí. Vila v Praze by tak byla vyvlastněna za 1/3 její hodnoty. To si každý dokáže spočítat sám. CF u bytu za 3 mil. v Praze je v ideálním případě 140 tis. po zdanění.
Minoritní akcionáři jsou tak de facto obětmi rafinovaného podvodu, kdy v případě sporu musí argumentovat proti jedné věštbě jinou věštbou. Přestože na trhu objektivnější metoda srovnání s ostatními podobnými aktivy, tato je záměrně zpochybňována, neboť by bránila tučnému zisku majoritního akcionáře z vyvlastnění.
Naše cesta k dorovnání bude dlouhá a složitá, ale nevzdáme se jí. Už jen z principu.
JP
telecom.cz
(
