Před 25 lety se Česká Republika stala součástí NATO. V raných 90. letech to vypadalo, že se Západ do rozšiřování Severoatlantické aliance moc nehrne

Před 25 lety se Česká Republika stala součástí NATO.

V raných 90. letech to vypadalo, že se Západ do rozšiřování Severoatlantické aliance moc nehrne. Vývoj v Sovětském svazu / Rusku byl nejistý, důvěra v kapacity zemí bývalého východního bloku nevysoká. Navíc, demokracie už přece zvítězila, studená válka je pryč, jsou opravdu nějaké vojenské pakty potřeba? Na to existuje jednoduchá, i když už dost otřepaná odpověď: Kdo touží po míru, nechť se připravuje na válku.

Pro Kreml totiž žádný rozpad bipolárního uspořádání světa nenastal a s koncem mocného impéria se tamní političtí představitelé nikdy nesmířili. Když uvedeme jen nejokatější a konvenční případy: 2014 – anexe Krymu, 2022 – plošná invaze Ukrajinu. Rétorika Kremlu se dobyvačnými ambicemi netají, a tyto u hranic Ukrajiny nekončí. Bez hranic jsou pak nekonvenční formy válčení, které pomáhají rozdrobit soudržnost demokratického světa.

Když Václav Havel už v únoru 1999 podepsal přístupové listiny, pronesl mimo jiné i tato slova: „Protokol, který jsem podepsal … nám dává naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována jakémukoli agresorovi, a zároveň vyjadřuje naše jasné odhodlání spoluodpovídat za svobodu národů.“

Uchovejme si tuto naději, nepolevujme ve svém odhodlání. NATO jsme my. #WeAreNato