Proč je reklama při Super Bowlu tak drahá a stále dražší? A proč vůbec fotbal, nejen americký přitahuje tolik peněz?

Cena půlminutového reklamního spotu při letošním finále ligy amerického fotbalu Super Bowl dorovnala loňský historický rekord, když druhý rok v řadě činila sedm milionů dolarů. To odpovídá více než 163 milionům korun. Předloni vyšel ten samý reklamní prostor ještě jen na 6,5 milionu dolarů. Což značí jeho zdražení v porovnání s rokem 2022 o zhruba 7,7 procenta. Inflace v USA však mezi únorem 2022 a prosincem 2023 vykazuje hodnotu 8,1 procenta. Mezi únorem 2023 a prosincem 2023 pak činí zhruba dvě procenta. V reálném vyjádření – tedy v očištění o inflaci – tak byl reklamní čas při Super Bowlu letos levnější než loni i než předloni.

Markantnější je ovšem nominální zdražení oproti roku 2021. Tehdy daný reklamní prostor vyšel na 5,5 milionu dolarů. Oproti roku 2021 tak reklamní čas při Super Bowlu zdražil o necelých 17 procent. Cena roku 2021 byla ovšem snížena probíhající covidovou pandemií. Přitom reálně tehdy byla cena zhruba stejná jako letos, neboť mezi únorem 2021 a prosincem 2023 stoupla inflace v USA o rovněž necelých 17 procent.

Ještě mnohem výraznější je zdražení reklamního času v posledních přibližně dvaceti letech. Vždyť třeba v roce 2002 činila cena daného reklamního prostoru 2,2 milionu dolarů. To po zohlednění inflace v USA odpovídá zhruba 3,8 milionu dolarů v současnosti. Takže reálně, tedy právě po zohlednění inflace, je reklamní čas při finále nyní o zhruba 84 procent dražší než roku 2002. Za zhruba dvě dekády tedy cena reklamního spotu při Super Bowlu narostla reálně na skoro dvojnásobek.

Zřejmě nejslavnější „superbowlovou“ reklamou historie je ta na počítače Apple z roku 1984. Apple tehdy platil milion dolarů za 60vteřinový spot. Za půlminutu reklamního prostoru tedy dal 500 tisíc dolarů. To v dnešních cenách odpovídá přibližně 1,5 milionu dolarů. Dnes by tedy Apple za stejný reklamní prostor platil reálně, po zohlednění inflace za celé období od roku 1984, takřka pětkrát tolik.

Za citelným reálným růstem ceny reklamního prostoru při Super Bowlu v posledních desetiletích stojí především vzestup kupní síly amerického spotřebitele. Za ním stojí pro změnu především technologický rozmach a související růst produktivity amerických firem, reálný vzestup cen aktiv typu akcií a nemovitostí, rozvoj mezinárodního obchodu a globalizace, ale také růst zadlužení, a to zejména amerických domácností.

Zbývá odpovědět na otázku, proč je právě reklamní čas při Super Bowlu je tak ostře sledovaný. A tak drahý.

Je to hlubší otázka. Proč vlastně sport, nejen americký fotbal, přitahuje takové množství nekřesťansky drahé inzerce, proč tedy přitahuje tolik peněz? Proč jako magnet na ně slouží mnohem spíše hráči třeba zrovna amerického fotbalu, obecněji špičkoví sportovci, a ne výborní učitelé a lékaři? Ceníme si snad amerického fotbalu v televizi mnohonásobně víc než vlastního vzdělání nebo zdraví? Prvotřídní středoškolský učitel si vydělá na živobytí, boháč z něj však nebude. To z prvotřídního fotbalisty ano. Proč společnost dává zářivě zasvítit sportovním talentům, ale ne těm učitelským nebo lékařským?

Vždyť bez kantorů a lékařů nejsme nic, přeneseně i doslova. Zato sportovní hvězdy nás „pouze“ baví.

Co o tom ví ekonomové? Může za to výjimečný talent, odvětí nejeden z nich a odkáže na teorii superhvězd, kterou rozpracoval Sherwin Rosen. Výjimečný talent je vzácný, a proto je drahý. Proto jsou ostatní, ti méně talentovaní, ochotni zaplatit v souhrnu astronomickou sumu, aby jej viděli v akci. Nebo byli této akci „poblíž“ alespoň inzertně.

Výraz „v souhrnu“ je podstatný. Dokud lidé nevynalezli gramofon, měla každá významná operní scéna místní hvězdu. „Souhrn“ tehdy představovali jen obyvatelé jednoho města a okolí. Jakmile hvězda vyrazila „za humna“, lesk poztrácela.

Ekonomové Robert Frank a Philip Cook si proto ve své knize The Winner-Take-All Society správně všímají, že nové technologie umožňují, aby se projev talentu několika nejlepších umělců, ale i sportovců šířil po planetě, či její podstatné části, se stále větším dosahem. „Fenomén trhů, na nichž vítěz bere vše, je čím dál tím patrnější, jelikož technologie významně násobí sílu a dosah těch nejtalentovanějších. Nyní, když většina hudby, kterou posloucháme, pochází z nahrávek, je klidně možné, aby hlas nejlepšího tenora zněl v jeden okamžik doslova na každém místě na světě,“ píší. Televize tak násobí i dosah talentu hráčů amerického fotbalu, a nejvíce právě při vrcholu jejich sezóny, Super Bowlu. Inzerenti chtějí být při tom, jsou ochotni platit horentní sumy, jen aby se chvíli s velkým dosahem leskli po boku sportovních superhvězd – čehož pak následně marketingově využijí, až část toho lesku prodají zase zpátky svému zákazníkovi, který to nakonec v posledku všechno platí. Inzerenti při Super Bowlu platí za výjimečnost, čímž pádem činí z výjimečnost věc takřka k nezaplacení.

Učitel nebo lékař smůlu. Pokud se chtěli stát hvězdou, vybrali si špatné povolání. Proč? Vždyť jsou celospolečensky potřebnější. Jenže, marná sláva, nad postel si lepíme plakáty zpěvaček či sportovců, ale ne učitelů. Už jako děti jim rozumíme: fotbal není jaderná fyzika nebo neurochirurgie. Sportovci v nás vyvolávají silné emoce. Žijí život plný lesku a potlesku. Pořád se smějí a vítězí. Kdo by nechtěl být jako oni. Zůstávají s námi celý život. Celý život tak trochu toužíme být jako oni. A později jsme i ochotni platit, a inzerenti tím pádem také, leckdy nehorázně, za to, že jsme jim tak či onak nablízku.

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom,Trinity Bank