Snaží se centrální banky sedět na příliš mnoha židlích najednou?

Říká se, že pokud někdo honí více zajíců najednou, nechytí ani jednoho. Nebo, že nelze sedět na více židlích najednou. Snaží se o to centrální banky?

Třeba americký Fed má ve svém oficiálním mandátu jak inflaci, tak zaměstnanost. Jiné centrální banky se ze svého mandátu mají zaměřovat pouze na dosahování inflačního cíle. Nicméně i přesto se nechovají, jako kdyby měly klapky na očích, a do úvahy berou i vývoj ekonomické aktivity a zaměstnanost. Sezení na těchto dvou židlích najednou se někdy doplňuje, někdy je docela obtížné. Patrné je to právě u americké centrální banky, která ještě relativně nedávno kladla explicitně důraz na udržení vysoké nezaměstnanosti. Obrat z jasných důvodů přišel během pár měsíců a nyní Fed hovoří o tom, že jeho cílem je snížení inflace.

Jako by dvě židle nestačily, Patrick Artus z Natixisu nedávno přišel s analýzou, kde tvrdí, že centrální banky mají ve skutečnosti ještě více cílů. Ekonom vedle inflace a zaměstnanosti zmiňuje finanční stabilitu, udržitelnost vládních financí, snížení nerovnosti a podporu energetické transformace. U finanční stability pan Artus tvrdí, že jde spíše o teoretický cíl, ale já bych to viděl trochu jinak.

Na rozdíl od inflace, či zaměstnanosti jde o binárnější proměnnou – hranice mezi stabilitou a nestabilitou sice není přesná, ale v principu buď finanční stabilita je, nebo není. Pokud pak je, zdá se, že centrální banky se o tuto oblast nezajímají. Dovolím si ale tvrdit, že pokud by hrozila jednoznačná nestabilita, centrální banky by její zachování posunuly mezi primární cíle. Někdy by se to nemuselo tlouci s cílem inflačním a tím u zaměstnanosti. Někdy je to trochu oříšek kvůli morálnímu hazardu a podobně.

Jinak bych viděl (údajný) cíl ve formě udržitelnosti vládních financí? Je zřejmé, že období nízkých sazeb, které se držely pod tempem růstu produktu, nesvědčí jen akciím (podporuje valuace). Pomáhá i dlužníkům, včetně vlády. Pokud by ale některá centrální banka cílila stabilitu vládních financí, či pouhou lehkost vládní dluhové služby, šlo by fakticky o ztrátu její nezávislosti. S jasnými riziky a důsledky. Problém tu je v tom, že stimulační snaha o dosažení inflačního cíle zespoda může v prostředí vysokých vládních dluhů vypadat jako cílení udržitelnosti vládních financí. I když tomu tak fakticky nemusí být. Grafy porovnávají reálné výnosy dluhopisů a tempem růstu produktu:


Zmíněný boj s příjmovou nerovností může vypadat jako něco hodně vzdáleného tomu, co centrální banky cílí. Nicméně pan Artus připomíná, že Jay Powell vysokou nezaměstnanost zmiňoval právě jako nástroj dosažení větší rovnosti. I to skončilo ve chvíli, kdy se veškeré snahy začaly koncentrovat na inflační cíl. A zaznamenat jsme mohli i úvahy o tom, že centrální banky by měly nějak podporovat zelené investice/dluhopisy.

Je zřejmé, že usazení se na více ze zmíněných židlí najednou je nemožné, protože některé se přímo vylučují. Zejména v prostředí vyšších inflačních tlaků je jejich počet radikálně omezen v podstatě na jednu hlavní. Řekněme se dvěma stoličkami - zaměstnanost a stabilita finančního systému. Ono to ale tak bývá, že vyšší tlak eliminuje přehnaně kreativní nápady.