Dolarová dominance – alternativní pohled

Hovory o tom, jak dlouho bude ještě dolar centrem globálního monetárního systému, mají již roky celkem jasně daný a nepřekvapivý obsah. Jeho součástí se v poslední době stávají i kryptoměny, což dokazuje i nový článek na FT. Jemu, ale zejména jinému neotřelému pohledu na téma dolarové dominance, bych se dnes rád věnoval. Volně tak navážu na svou pondělní úvahu, ve které jsem se věnoval krátkodobějšímu pohledu na dolar a akcie.

1. Centrální digiměna místo dolaru: Onen článek na FT tvrdí, že globální dolarovou dominanci může ohrozit digitální měna. Ne ovšem měna soukromého sektoru, ale ta, kterou bude spravovat čínská centrální banka. O takzvaných CBDC, tedy digitálních měnách centrálních bank (Central Bank Digital Currencies) se hovoří stále více. Zde by měla být pointa v tom, že čínská digiměna by se rozšířila natolik, že by nahrazovala ve světové ekonomice dolar. Je to reálné?

2. Globální nerovnováhy: Než se přesunu k onomu netradičnímu pohledu na dolarovou dominanci a odpovědi na výše uvedenou otázku, připomeňme si krátce jeden z hlavních mechanismů globální ekonomiky: Země jako Japonsko, Německo a Čína mají tendenci produkovat více, než sami spotřebují. Proti nim stojí země s opačným mustrem, které spotřebovávají více, než samy vyrobí. Tou naprosto hlavní jsou ve druhé skupině Spojené státy. Na to, aby si mohly kupovat zboží ze zbytku světa, jim zbytek světa musí půjčovat. Zrovna tak ale můžeme říci, že na to, aby zbytek světa mohl prodávat zboží do USA (tj. vyrábět a udržovat domácí zaměstnanost), musí USA na to půjčovat.

Co je tahounem tohoto kolečka „zboží za dluhopisy“? To samé, co je tahounem výsledných obchodních přebytků a deficitů. V nemalé míře to je ona (ne)ochota spotřebovávat a naopak spořit. Země jako Čína mají tendenci nespotřebovat vše, co vytvoří – tendenci spořit. Pokud nemá klesnout jejich výroba, musí poslat své úspory do zemí, které by zase rády spotřebovaly více, než si vyrobí (viz výše). To vše ovšem za dané situace dané mimo jiné měnovým kurzem, sazbami, systémem sociální podpory, demografickými faktory...

3. Netradiční pohled – Spojené státy a posledních 100 let: S oním v úvodu zmíněným netradičním pohledem na dolarovou dominanci přišel Michael Pettis. Ve zkratce tvrdí následující: Dolar získal svou pozici v globální ekonomice během posledních cca 100 let. A tuto dobu lze rozdělit na dvě rozdílná období. V prvním z nich panoval převis poptávky po úsporách nad jejich nabídkou – šlo o dobu, kdy se země snažily obnovit svou ekonomiku po světových válkách a investiční potřeby byly větší, než úspory. V druhém období se situace překlopila a ve světové ekonomice začal panovat nadbytek (nutno dodat zamýšlených) úspor nad poptávkou po nich.

Spojené státy pak podle ekonoma během prvního období fungovaly ve světové ekonomice jako poskytovatel úspor, v druhém období jako země, která je naopak absorbovala. To sebou nevyhnutelně nese současné obchodní deficity, v prvním období byly Spojené státy naopak zemí, která dosahovala přebytků a zbytku světa půjčovala na to, aby si od ní mohly zboží kupovat (viz mechanismus popsaný v druhém bodu).

4. Netradiční pohled – podmínky dominantní pozice: Pan Pettis se domnívá, že nízké náklady spojené s transakcemi v určité měně jsou nutnou, ale ne jedinou podmínkou silné pozice dané měny v globální ekonomice. Tyto náklady jsou ale dnes již obecně nízké a Čína tak podle ekonoma se svou digitální měnou velkou výhodu mít nebude (bod 1). Co je a bude naopak rozhodující je to, jak země aspirující na globální měnovou dominanci akomoduje posuny globálních úspor/investic a následně obchodní (ne)rovnováhy (body 2 a 3). Tedy zda se bude chovat jako Spojené státy, které „byly ochotné“ stát se nejdříve zdrojem úspor pro zbytek svět a pak zase zdrojem spotřeby (využití úspor odjinud).

Čína pak k ničemu takovému ochotná není, což ukazuje historie posledních let i vývoj posledního roku. V době, kdy ve světě zavládl masivní přebytek úspor (poptávkový deficit), mohla Čína akomodovat tuto nerovnováhu tím, že by stimulovala domácí poptávku. Namísto toho se ale vydala cestou stimulace nabídkové, což nerovnováhy naopak prohlubuje – což se projevuje třeba na americkém obchodním deficitu za poslední rok.

5. Co je to „ochota“? Pohled, podle kterého je „ochota akomodovat globální nerovnováhy“ výraznou podmínkou silné pozice měny ve světové ekonomice, mi zní rozumně. Nabízí se ale jedna otázka, kterou pan Pettis už detailně nerozebírá: Co to konkrétně je ona „ochota“? Ekonom jen hovoří ochotě nechat růst dluhy a/nebo nezaměstnanost (chápu to jako podmínku pro svět s přetlakem úspor). Onen příklad s Čínou pak zase ukazuje, že neochota jít touto cestou se projevuje na úrovni vládní politiky jdoucí od tradiční fiskální a monetární roviny až po těžké „netradiční“ intervence.