Digitalizace: Česko si dává s transpozicí kodexu elektronických komunikací na čas. Není v tom však samo

Datum 21. prosince 2020 bylo z pohledu regulace elektronických komunikací datem významným. V tento den totiž vypršela lhůta, v níž měly členské státy Evropské unie transponovat Směrnici (EU) 2018/1972, kterou se stanoví tzv. evropský kodex pro elektronické komunikace. K tomu však nedošlo. Návrh implementačního zákona totiž vláda schválila teprve v listopadu.

Evropský kodex pro elektronické komunikace nahrazuje dosavadní předpisový rámec pro sítě a služby elektronických komunikací. Ten byl tvořen pěti směrnicemi (rámcovou, přístupovou, autorizační, o univerzální službě a tzv. ePrivacy) přijatými v roce 2002 a naposledy revidovanými v roce 2009. Evropský kodex většinu z těchto směrnic konsolidoval do jediné. Výjimkou je pouze ePrivacy směrnice, která i nadále zůstává v platnosti, a bude tak na elektronické komunikace dopadat spolu s evropským kodexem.

Výčet novinek, které nový předpis přináší, je vskutku dlouhý. Za nejdůležitější je však zřejmě možné označit opatření na podporu rozvoje 5G sítí, a to na poli hospodářské soutěže, bezpečnosti sítě a služeb či ochrany spotřebitele. Vysokorychlostní internet by měl tudíž být dostupnější, kvalitnější a v neposlední řadě rovněž levnější. Dále dochází k úpravě legislativy na poli fungování univerzální služby, jakéhosi minimálního standardu služeb, který je dostupný všem spotřebitelům.

Legislativa by měla reflektovat přechod z pevného na mobilní spojení. Návrh implementačního zákona tudíž již nepočítá s vydáváním telefonních seznamů či provozováním pevných telefonních budek. V neposlední řadě dále kodex zakotvuje systém veřejné výstrahy, který by měl prostřednictvím SMS zpráv varovat obyvatele před hrozícími mimořádnými událostmi. Konečně lze zmínit také podřazení osob s nízkými příjmy do kategorie „osob se zvláštními sociálními potřebami“, jež mají nárok na poskytnutí služby elektronických komunikací za zvýhodněných podmínek.

Vzhledem k obsáhlosti kodexu a s tím související šíří jeho dopadu není divu, že připravit novelu zákona o elektronických komunikacích trvalo déle než dva roky. Materiál, který po schválení vládou doputoval v půlce listopadu do Poslanecké sněmovny, čítá téměř tisíc stran. Vezmeme-li dále v potaz chaos kolem připravované aukce 5G kmitočtů a koronavirovou pandemii, lze skutečnost, že návrh novely do dolní komory Parlamentu vůbec doputoval, označit téměř za zázrak. Ironií osudu však je, že k projednání podvýboru pro ICT, telekomunikace a digitální ekonomiku byla novela přikázána 22. prosince 2020, tedy přesně den po vypršení transpoziční lhůty.

Česká republika však v tomto smyslu zdaleka není výjimkou. Z členských států Evropské unie stihlo přijmout potřebnou legislativu v rámci předepsané lhůty pouze pět – Řecko, Kypr, Lotyšsko, Litva a Nizozemsko.

Členské státy se nedodržením lhůty především vystavují nebezpečí žaloby ze strany Evropské komise. Potenciál této sankce ale není jediným nepříznivým důsledkem. Ačkoliv unijní směrnice není – na rozdíl od nařízení (mezi které patří například GDPR) – přímo použitelná, může se jí za určitých okolností dovolat vůči státu i jednotlivec. Orgán aplikující právo v členském státu EU má navíc povinnost vyložit vnitrostátní právo se směrnicí v souladu, případně nepoužít takové vnitrostátní ustanovení, které by nebylo se směrnicí kompatibilní.

Tato situace rozhodně právní jistotě v oblasti elektronických komunikací nepomáhá. V zájmu všech členských států včetně České republiky tudíž je, aby k transpozici směrnice do národního právního řádu přistoupily co nejdříve. Následující týdny napoví, jak dlouho si na účinnost českého implementačního zákona budeme muset ještě počkat.

Filip Vlček, externí právní analytik PwC Legal; MJur Candidate, University of Oxford