„Nikam nechoďte“, aneb promořujeme se na pobočce

Doba covidová urychluje dobu digitální, ale přesto mám stále dojem, že jsme my tady v Česku v jakémsi online pravěku, pokud jde o „úřední“ záležitosti. Alespoň v porovnání třeba se severem Evropy nebo vyspělými východoasijskými zeměmi.

Ačkoli nás vláda nabádá, ať „nikam nechodíme“ a pracovníci mají zůstat na home-office všude, kde to jde, přesto nás ten samý stát svými regulacemi a na něj napojenými organizacemi nutí, ať ven chodíme a s lidmi se potkáváme, i když jde o lidi, které ani neznáme a účelem setkání jsou jen podpisy na formuláře.

Jeden příklad za všechny a abych nechodila příliš daleko, vystřelím do vlastních řad, tedy do finančních služeb:

Jelikož inflace roste a skokový nárůst rozpočtového schodku dává signál, že i do budoucna bude muset náš stát buď tisknout peníze, nebo se dále zadlužovat, přemýšlíte, jak se proti růstu spotřebitelských cen pojistit.

Rozhodnete se, že ze staršího, vůči inflaci ztrátového stavebního spoření, převedete naspořenou sumu na tzv. protinflační státní dluhopis, pojmenovaný jako Dluhopis Republiky. Ten by vám měl příštích šest let zcela pokrývat znehodnocení úspor, protože je jeho výnos navázán na vývoj indexu spotřebitelských cen.

Jsou tedy před vámi dva zdánlivě jednoduché kroky: výpověď smlouvy o stavebním spoření a pořízení dluhopisů. Řekli byste, že v digitální éře, kdy nemusíme vystrčit nos z domu a všechno objednáváme online, včetně základních čerstvých potravin, bude toto hračka? Navíc v situaci, kdy „nikam nemáme chodit, pokud to opravdu není nutné“.

Ukáže se bohužel, že pokud se chcete postarat o své peníze pomocí státní podpory, nutné to je. Když voláte na pobočku jedné z předních stavebních spořitelen, abyste vypověděli smlouvu online, dospějete po rozhovoru, kde střídavě stále slyšíte „nejde“ nebo „ale“, že se stejně budete muset osobně dostavit do kanceláře k poradci. Je jedno, že máte datovou schránku, bankovní digitální identitu a další dnes už standardní nástroje identifikace moderního člověka.

Ve finále si tedy musíte jít sednout do malinké kanceláře s „vaším osobním poradcem“ ze stavební spořitelny. Pokud si tedy nechcete jít sednout do jiné kanceláře, kde budou ověřovat váš podpis, který spořitelna vyžaduje. Nicméně hurá, povedlo se – a doufejme, že bez nákazy – a za tři měsíce dostanete své peníze zpět.

Mezitím si chcete zakoupit Dluhopisy Republiky, a přestože se v příručce ve všech pádech skloňuje „elektronický přístupu ke správě majetkového účtu“, na konci dne zjistíte, že stejně musíte jít osobně na pobočku jedné ze dvou velkých bank. Ta s vámi potřebnou dokumentaci musí prý pouze tváří v tvář vyřídit. Tady se navíc připravte na delší pobyt, na rozdíl od výpovědi smlouvy u spořitelny může zabrat probrání dalšího postupu, prohlídka a kontrola všech dokumentů a jejich podepisování i hodinu. Předem vám to banka nepošle ani nepřipraví.

Možná vás napadne, zda takové manévry za to riziko nákazy stojí. Zda je to ona „nezbytná událost“ srovnatelná s návštěvou lékaře nebo lékárny. Na stranu druhou, ekonomika je stále částečně zavřená a omezení mohou trvat roky, je tedy logické i přirozené, že by se člověk měl věnovat nejen svému zdraví, ale myslet i dlouhodobě na své hmotné zabezpečení. Tím spíš, když stát dnes posílá sám sebe do dluhové pasti a nynější stamiliardové rozpočtové schodky nechá splácet generace našich dětí.