The Economist: Mystérium GE

Co se to stalo s GE? Jde o jednu z nejzajímavějších otázek v byznysu. Jak je možné, že někdejší miláček Ameriky balancoval v roce 2018 na hranici kolapsu? Firma pokulhává i nadále a neznámých proměnných, které způsobily, že se hodnota firmy snížila za více než 20 let o 500 miliard dolarů, je tolik, že celá věc je pořád detektivkou. Napsal o tom list The Economist.

Začíná celá zkáza u zesnulého Jacka Welsche, šéfujícího firmě od roku 1981 do roku 2001, tvůrce mýtu, že GE dokáže chodit po vodě? Nebo snad padá celá vina na Jeffa Immelta, jeho nástupce na následujících 16 let, který tuhle iluzi prodával i přesto, že mu voda začala stoupat ke krku? Nese část viny jeho nástupce John Flannery? Nebo Larry Culp, současný šéf, který zatím nedokázal změnit situaci ve prospěch firmy? A nenesou zodpovědnost i takzvaní strážci korporátní Ameriky: správní rady, regulátoři, analytici, investoři a moderátoři diskusních pořadů na CNBC, kteří v žádném z těchto případů nedokážou odolat pokušení přisuzovat firemním úspěchům a krachu lidskou podobu?

Reportéři listu The Wall Street Journal Thomas Gryta a Ted Mann, napsali knihu Lights Out, ve které snaží zjistit, co se vlastně stalo. Pomyslná Ariadnina niť, která se line více než 40letou historií firmy, má kořeny ve slovech pana Flanneryho, která pronesl krátce předtím, než v roce 2017 převzal veslo od pana Immelta: „Už žádné předstírání úspěchu“.

Manažeři GE po desítky let projevovali přehnanou důvěru ve vlastní schopnosti, což vedlo k narcismu, aroganci a ohýbání, ne-li porušování účetních pravidel k dosažení cílů ziskovosti. Tak se do pozadí dostala každá strategie, se kterou mohl někdo z nich přijít.

Tón nasadil Welch. Firmu vedl v době, kdy se souběžně rozpadaly jiné konglomeráty jako AT&T. Jemu se ale podařilo přesvědčit investory, že GE je díky briliantním mozkům svých manažerů výjimkou z pravidla „moc velká na to, aby se jí dalo vládnout“.

Rušením pracovních míst, zavíráním pokulhávajících divizí a dozorováním zhruba tisícovky akvizic za 130 miliard dolarů se mu během 20 let podařilo obrodit firmu i pověst amerického kapitalismu. Jeho hlavní zásluhou bylo však podle zmíněné knihy něco jiného: Vytvoření finanční divize GE Capital. Ta si díky nejvyššímu úvěrovému ratingu na stupni AAA, odvozenému od průmyslové síly GE, dokázala půjčovat levně. Úspěch této divize pak napomohl tomu, že se akcie obchodovaly na relativně vysoké ceně vůči ziskům, takže Welch mohl za akvizice platit akciemi. A nepříliš jasnými cestami pomohla vyhladit skupinový zisk, takže Welch mohl snáze dosahovat náročných cílů pro firemní ziskovost.

GE Capital se nakonec stala pro firmu zátěží. Během několika měsíců po Immeltově nástupu do funkce v roce 2001 si účetní skandál kolem energetického gigantu Enron vynutil přezkum účetních čachrů užívaných k vylepšení zisku a GE musela prokazovat, že hraje podle pravidel. Immeltovi se to ale nepodařilo včas ukočírovat – a pak přišla krize let 2007-2009, která se pro GE stala zážitkem blízkým smrti. Celé roky poté se nad cenou akcií vznášel stín rizikovosti, takže Immelt musel nakonec dát finančním službám vale a opětovně vyztužit průmyslové srdce firmy: letecké motory, elektrárenské turbíny a zdravotní péči.

I po odstartování prodeje GE Capital v roce 2015 ale úleva neměla dlouhého trvání. Největší Immeltovou chybou se však stala katastrofální akvizice elektrárenského a síťového byznysu od francouzského konkurenta Alstom za 10 miliard dolarů. Došlo k ní ve stejném roce jako k prodeji GE Capital. Problémů v elektrárenskému byznysu se GE od té doby nezbavila. Obrovský nedostatek hotovosti je také jejich dílem. Ten způsobil, že Immelt byl v říjnu 2018 sesazen – jeho panování trvalo pouhých 14 měsíců.

Většinu viny kniha svaluje na pana Immelta. S GE zacházel spíše jako s firmou, která je na prodej investorům, než jako s výrobcem zboží na prodej do celého světa. Jeho marketingová kumpánka Beth Comstocková, která měla ve svém byznys šatníku motorkářskou bundu a neváhala ji použít, mu obstarávala fígle, kterými salesman Immelt přesvědčoval trhy, že GE není ohraná průmyslová firma, ale digitální inovátor. Vzrušujících nebo skutečně nových prvků ale nabídl jen pramálo. Peníze utrácel v dinosauřích odvětvích jako ropa a zemní plyn. Hotovost vypouštěl do zpětných odkupů akcií a propadl prvkům faraonského sebeklamu: jeho suita na služebních cestách někdy údajně čítala nikoli jeden, ale dva firemní letouny.

Vinit jediného, nebo dokonce několik mužů za kolaps tak ostře sledovaného impéria jako GE je ale poněkud zlehčující. Kdybychom si vypůjčili přirovnání z Tolstého Vojny a míru, je to jako připisovat pád Moskvy jenom Napoleonovi a Alexandrovi. Ve hře však byly významnější faktory.

Začněme velikostí. Skoro každý boss chce řídit větší firmu. Investoři často tleskají velikosti jen tak, pro nic za nic. Čím je ale byznys komplikovanější, tím větší je informační mezera mezi trhem a manažery. Je přitom také snazší zamaskovat, co se doopravdy děje. Dalším faktorem je americký kult generálního ředitele a předsedy správní rady- pro poskoky a členy rad je v takové situaci náročnější zpochybňovat důležitá rozhodnutí, i kdyby byla potenciálně ničivá.

Třetím obvyklým problémem je mýtotvorba akciového trhu. Přístup Comstockové k úkolu vyhrabat GE s jámy spočíval, řečeno jejími slovy, “vybrat jednoduchý příběh…a opakovat ho znovu a znovu”.
Analytici, finanční žurnalisté a někdy dokonce i sloupkaři se tomu také velmi často poddávají. V případě GE to znamenalo články s titulky připodobňující firmu k technicky inovativnímu startupu. Místo aby si raději všímali školometské elektrárenské divize, která byla skutečnou Achillovou patou.

Nakonec je tomu tak, že firmy svůj osud nikdy plně neřídí. Internet, nástup Číny, finanční krize a zelenější energie, to vše v pádu GE sehrálo roli. Výsledky za letošní druhé čtvrtletí, zveřejněné 29. července, ukázaly, že Covid-19 Culpovu záchrannou misi zarazil a poškodil nejziskovější průmyslové aktivity GE, především letectví.

Jak firmy stárnou, události je nevyhnutelně válcují. Aby tomu předešly, mají sotva na výběr něco lepšího než zdokonalovat se v tom, v čem jsou dobré, a ctít prostý život – i když to vytváří menší očekávání.