Ze sekyrárny na svobodu / Zážitky kandidáta smrti (4)

Jedním, kdo se skoro zázrakem zachránili, byl Belgičan z Bruselu, Petr de Laroche, 24letý, který jako belgický dělník pracoval v Saské Kamenici. Za to, že poplival Hitlerův obraz, byl odsouzen k smrti. Byl dne 8. února 1945 (poslední poprava) okolo půl desáté dopoledne odveden z mé cely k popravě. Dovedli jej až ke guilotině a o půl šesté hodině večer se u mne objevil s hlavou na krku. Radostí mne objímal a plakal. 

Zažil celou proceduru a vyprávěl toto: po odvedení z cely sňali mně pás s pouty a zamkli mne do obyčejných želízek zpředu. Odvedli mne dolů do místnosti modře vytapetované se zatemněnými okny. Tam již čekalo více obětí. V místnosti jsme stáli, nebylo tam ani lavice, stolů nebo židle. Každý dostal kus papíru a tužku, aby mohl napsat rodině poslední rozloučení. Psalo se na stěně. Jídlo žádné. Každý byl s holou hlavou, po pás obnažen, na nohou boty bez ponožek a na podrážkách přilepený lístek s číslem. Kdo byl katolík, k tomu přišel za dvě hodiny kněz, poskytl mu duchovní útěchu a dal jednu nebo dvě cigarety. 

Okolo dvou hodin odpoledne objevil se státní zástupce, oznámil každému, že jeho žádosti o milost nebylo vyhověno a že bude o půl páté na něm vykonán rozsudek smrti. Místo popravy bylo v přízemí. Říkalo se mu sekyrárna. 

V určenou hodinu přišli postupně pro každého dva dozorci, svázali u ruce dozadu a odváděli k popravě. Sekyrárna byla nevelká místnost, v níž byla větší šikmá plocha a na ní stála dvě ráhna se šikmým, těžkým nožem nahoře. Před tuto guilotinu postavili postavili odsouzence proti širokému prknu, na němž byly připevněny dvě rukavice-palčáky. Do těch vězeň strčil ruce, které byly ještě upevněny řemínky. Taktéž byly připevněny nohy. Prkno mu sahalo po ramena. Pak se prkno uvedlo do sklápěcího pohybu a v určitém sklonu zavadilo o péro, jež uvolnilo nůž, který usekl odsouzenci hlavu. 

V jedné vedlejší místnosti byla pitevna, v druhé byly připraveny rakve, sbité z obyčejných desek. Večer se rakve odvážely neznámo kam. Rubání bylo slyšeti v přízemí v celách a jak jsem se dozvěděl, odsekli během 16 minut 20 vězňů. V Drážďanech se popravovalo měsíčně 50-60 vězňů, vesměs Čechů.

Tedy i zmíněný Belgičan stál již před sekyrou, ale v posledním okamžiku prosil dozorce (náhodou to byl člověk), aby mu přivolal úředníka od soudu, že má pro svou obhajobu důležité sdělení. Dozorce mu vyhověl, úředníci jej vyslechli, odešli k soudci a ten nařídil odložení popravy. Tím byl zachráněn. 

Hlas, 20. června 1945, strana 3

Další části zde:  
Z vězení do vězení (1)  
V poutech do kobky hrůzy (2)  
Každý týden byly popravy (3)