Víkendář: Socialismus vypadá mnohem lépe než kapitalismus. Ale jen na papíře

Sidney Hook byl známým americkým filozofem a „ve třicátých a čtyřicátých letech se považoval za komunistu bez dogmat“. Jak ale poukazuje ekonom Tim Taylor z Journal of Economic Perspectives, později své postoje významně změnil. Hovořil o tom, že kapitalismus soudil podle toho, jak reálně funguje, ale socialismus podle toho, jak by mohl fungovat teoreticky a co všechno by mohl přinést. A k tomu filozof dodával, že do stejné pasti padá celá řada nadšenců, povětšinou mezi mladými lidmi.

Hook o sobě tvrdil, že byl jedním z mála amerických socialistů, kteří skutečně četli Marxe. Jemu socialismus neimponoval ani tak kvůli otázkám ekonomickým, ale morálním. Kapitalismus byl pro něj systémem, který vykořisťuje lid. A tohoto názoru se držel i přesto, že ještě před vytvořením Sovětského svazu bylo zřejmé, že lidé mohou být právě tak vykořisťováni v kolektivistickém systému. K tomu pak Hook dodává, že podle něj dnes není klíčovou otázkou boj mezi kapitalismem a socialismem, ale obrana svobodné a otevřené společnosti před totalitním režimem.

Většina lidí podle filozofa preferuje systém, v němž mohou rozhodovat sami o sobě a nejsou do svých rozhodnutí nikým tlačeni. Socialisté (včetně jeho samého) pak podle jeho názoru nikdy nebrali dostatečný zřetel na otázku motivace. V socialistických státech přitom právě kvůli nedostatečné motivaci docházelo k plošnému poklesu produktivity, zhoršování pracovních dovedností a pracovní morálky a etiky. Proč byla tato klíčová otázka socialisty ze Západu ignorována?

Podle Hooka byl jejich přístup odrazem způsobu života, kterým oni sami žili. Povětšinou totiž šlo o učitele, umělce, studenty, spisovatele a podobné profese. Tedy takové, kde lidé většinou pracují z velké části proto, že je jejich práce baví a naplňuje. A automaticky předpokládali, že takhle uvažují všichni a tudíž v socialistické ekonomice nenastane problém s tím, že by lidé přestali odvádět kvalitní a zodpovědnou práci. Jenže v praxi k ničemu takovému nedošlo. Společnost by tak na podobných principech mohla fungovat pouze tehdy, kdyby si každý našel takové zaměstnání, které jej vnitřně naplňuje, tudíž zmizí problém s motivací.

Taylor k těmto myšlenkám dodává, že v dnešní době řada lidí v USA posouvá význam slova socialismus od společného vlastnictví výrobních prostředků k situacím, kdy vláda aktivně pomáhá lidem znevýhodněným na pracovním trhu, nezaměstnaným a podobně. Za socialistické země jsou pak považovány například skandinávské ekonomiky i přesto, že s ním fakticky nemají nic společného. Taylor pak dodává, že řada socialistů zase bojuje proti názoru, že společnost nelze organizovat pouze na tržním principu. Jde ale o „názor“, který v podstatě nikdo z ekonomů nezastává a pro socialisty je tak jednoduché tuto „diskusi“ vyhrát. Ekonom se domnívá, že ani Spojené státy nejsou již dlouhou dobu zemí, kde by vládnul tvrdý kapitalismus a „přežívali jen ti nejsilnější“. Lidé jako Milton Friedman dokonce tvrdili, že jde o socialistickou zemi.