Hamáčkův dopis a zadlužení české ekonomiky
Pan vicepremiér Hamáček si písemně postěžoval předsedovi vlády
Babišovi, že návrh rozpočtu na příští rok z dílny ministerstva financí
neodpovídá programovému prohlášení vlády. Že nepřípustným způsobem snižuje
prostředky na spoustu bohulibých účelů: od bezpečnosti občanů a digitalizace
státní správy až po sociální služby, příspěvky pěstounům a boj se suchem a
migrací.
Naprostá většina dopisu je čistá politika. Ne snad ve smyslu neproduktivního
politikaření, nýbrž ve smyslu vcelku korektní debaty o preferencích českých
voličů: chceme o milion nižší veřejný dluh, nebo například o milion více peněz
na ochranu dětí? Chceme o milion vyšší zdanění cigaret, nebo o milion horší
vybavení hasičů?
Z pohledu ekonoma je tato debata o preferencích tabu: pokud Hamáček žádá
zvýšení daňové zátěže, aby bylo více peněz například na ochranu lesů před
kůrovcem, nelze to pokládat ani za ekonomicky správné, ani za ekonomicky
špatné. Je prostě třeba odhadnout, co všechno bude důsledkem většího výskytu
kůrovce versus co všechno bude důsledkem navrženého vyššího zdanění. A je pak
na voličích, respektive jejich zástupcích, aby se rozhodli, která alternativa
se jim jeví jako lákavější. Jak praví pan otec v Babičce: „Proti gustu žádný
dišputát.“
To ale neznamená, že je ekonomie při debatě o plánovaném rozpočtu zcela
neužitečná. Měla by sehrát roli pomocníka, který může upozornit například na
některé otázky kolem rozpočtových deficitů. Proberme dvě takové otázky.
Otázka první: ospravedlňují deficit investice? Předpokládejme, že by česká politická
reprezentace uměla vybrat dostatečně přínosné veřejné investice (těch by se teď
díky nízkým úrokům našlo nejspíš mnoho) a že by je uměla následně efektivně
uskutečnit: mohlo by jít třeba o panem Hamáčkem zmíněnou digitalizaci české
státní správy.
Budoucí generace by díky takovým investicím byly produktivnější a dokázaly by
si na zaplacení těchto investic vydělat. V takovém případě by znakem moudrého
hospodaření s veřejnými penězi byl nikoli nízký deficit celkového rozpočtu,
nýbrž nízký deficit rozpočtu očištěného o investice a vedle toho klidně i
výrazný deficit celkového rozpočtu odpovídající oněm dobře vybraným a následně
dobře realizovaným investicím; jinak řečeno, veškeré investiční výdaje by mohly
být bez obav financovány z dluhu. Ten by se totiž sice zvýšil, ale pro naše
potomky by byl snadno splatitelný.
To je však skutečně jen ideál. Faktické „kvalitě“ plánování a
provádění investic přece jen asi zatím odpovídá tendence dosavadních vlád
hradit dluhem jen část investic a zbytek pokrýt běžnými příjmy. Premiérův
strach zvýšit kvůli digitalizaci státní správy deficit – a tím i dluh – je tedy
vlastně docela rozumný. Bohužel.
Otázka druhá: je teď možné deficit státního rozpočtu zvýšit? Na stížnosti ČSSD,
že její ministerstva dostanou příští rok málo peněz, reagoval premiér Babiš
poznámkou, že tato politická strana má v genech slavnou špidlovskou
rozhazovačnou úvahu „zdroje jsou“ bez ohledu na to, že teď zdroje nejsou,
protože ekonomika zpomalila a musí se šetřit, aby nerostlo naše veřejné zadlužení.
Tady se pan premiér plete. Růst veřejného zadlužení hrozí pouze v případě, že
nastávají veřejné deficity. Jistě, zdá se, že státní rozpočet v posledních
letech má tendenci skutečně spíše směrem k deficitům, což moc neladí se zatím
pořád ještě vcelku slušným stavem ekonomiky. Jenomže zbytek veřejného sektoru,
tedy především kraje a obce, hospodaří naopak s přebytky. A tak například Česká
národní banka pro příští dva roky předpovídá pro veřejné finance mírné
přebytky. Takhle veřejné zadlužení rozhodně nevzroste.
A navíc: ač se to může zdát trochu neintuitivní, veřejné zadlužení nevzroste
dokonce ani při deficitech, pokud nepřesahují určitou výši. Chceme-li totiž
posoudit závažnost zadlužení, pak namísto samotného veřejného dluhu v
miliardách korun je třeba se dívat na poměr tohoto dluhu k velikosti ekonomiky,
tedy k HDP. Růst tohoto poměru v čase – noční to můra premiéra Babiše – nastane
v případě, že HDP poroste pomaleji než dluh. Dluh poroste skrze úročení a skrze
případné deficity veřejných rozpočtů.
Nu a přinejmenším pro nejbližší roky se věci jeví konkrétně tak, že růst HDP
bude vyšší než tempo úročení veřejného dluhu. Tento rozdíl bude tak velký, že
míra zadlužení se bude nejspíš snižovat i v případě, že rozpočtové deficity
dosáhnou řádově 60 miliard korun.
Pokud si navíc připomeneme, že Česko patří dnes k zemím EU s nejnižším
zadlužením, závěr je jasný. Návrhy pana Hamáčka lze možná zpochybnit politicky,
tedy že si česká veřejnost utracení dalších miliard korun daným způsobem
nepřeje a že nejdřív je třeba ušetřit jinde. Rozhodně je ale nelze odmítnout s
odkazem na to, že si je česká ekonomika nemůže dovolit.
(vyšlo v LN)
Michal Skořepa, ekonom České spořitelny
Česká spořitelna je bankou s nejdelší tradicí na českém trhu.
Téměř 200 let tvoří jeden ze základních pilířů českého bankovního systému. V
současnosti poskytuje služby pro přibližně 4,7 milionu klientů. Od roku 2000 je
součástí nadnárodní finanční skupiny Erste Group Bank.
Více informací na: www.csas.cz
Poslední zprávy z rubriky Investice:
Přečtěte si také:
Prezentace
26.04.2024 Historie a vývoj vodovodních baterií: Od...
25.04.2024 Pobřeží Egejského moře - ideální tip na všechny...
24.04.2024 Výsledková sezóna: Jak se daří výrobcům čipů a...
Okénko investora
Olívia Lacenová, Wonderinterest Trading Ltd.
Dlouho očekávaná událost ze světa kryptoměn. Přinese další halving bitcoinu nová maxima?
Štěpán Křeček, BHS
Petr Lajsek, Purple Trading
Ali Daylami, BITmarkets
Michal Brothánek, AVANT IS
Miroslav Novák, AKCENTA
Spotřebitelská inflace v eurozóně odeznívá, pro služby to však úplně neplatí
Jiří Cimpel, Cimpel & Partneři
Jakub Petruška, Zlaťáky.cz