ECB se narůstající mračna
nad globální ekonomikou vůbec nelíbí a po vzoru
Fedu se pokusila minulý týden otočit měnově politickým kormidlem a zamířit zpátky do
holubičích vod. Při pohledu na
eurodolar je však jasné, že se jí manévr příliš nepovedl. Trhy jednoduše
ECB nevěří, že se odhodlá k dalšímu snížení
sazeb a i další rozjezd QE je podle nich spíše hudbou vzdálenější budoucnosti (pravděpodobně po jmenování nového šéfa
ECB v říjnu). To
Fed pravděpodobně zareaguje svižněji, a to okamžitě dostupnými konvenčními zbraněmi -
úrokovými sazbami. Nově předpokládáme, že
Fed může v tomto
roce preventivně dvakrát snížit
sazby. I trhy proto postupně tlačí na silnější
euro, což se
ECB vůbec nelíbí...
Mario Draghi si přitom uvědomuje, že jeho zbrojní arsenál je do značné míry “vybraný”. A proto až překvapivě odvážně volá do zbraně fiskální
politiku. Je možné, že po výraznější rozpočtové expanzi budou volat i G20 po svém setkání v tomto týdnu. V
Evropě však vyšší vládní výdaje mohou
ekonomice pomoci pouze v případě, že nová
Komise bude o poznání flexibilnější v interpretaci rozpočtových pravidel... Pomáhat je přitom čemu. I když
ECB v poslední
prognóze nijak dramaticky nezhoršila hospodářský
výhled, poslední čísla ukazují na výraznější sešlápnutí brzdového pedálu ve druhém kvartále. Zejména v
Německu podle posledních dubnových čísel
automobilový průmysl stále nezvládá najít pevnou
půdu pod nohama a úroveň produkce zůstává necelých deset procent pod
rokem 2018.Vše tak ukazuje na další (i když ne výrazný) pokles
německé ekonomiky způsobený slabým průmyslem….
čím déle přitom
průmysl bude mít problémy, tím větší pravděpodobnost, že zasáhne i doposud odolnou
spotřebu domácností a
služby.