Možná, že centrální banky jsou nezávislé až moc

Centrální banky vyspělých zemí mají velkou míru nezávislosti. To je považováno za pozitivní jev. Díky této nezávislosti totiž nejsou pod vlivem volených politiků a jejich obecné preference uvolněnější monetární politiky, která vytváří pracovní místa a generuje volební hlasy. Co když ale nastane opačná situace a centrální banky by chtěly svou politiku uvolnit více než politici? Přesně k tomu docházelo během posledních deseti let ve Spojených státech. Proto se musíme ptát, jak bychom vlastně měli nezávislost centrálních bank definovat.

Vezměme si za příklad rok 2010. Tehdy se republikánům podařilo dosáhnout velkého volebního vítězství a z velké části jim k němu pomohly obavy z fiskální stimulace prezidenta Obamy, která dosahovala 800 miliard dolarů. Nově zvolení republikáni zablokovali další stimulaci i přesto, že nezaměstnanost se držela na 10 % a inflace se pohybovala kolem 1 %. Den po volbách Fed ohlásil, že začíná s dalším kolem nákupů aktiv, které mají stimulovat ekonomiku (já jsem jako jeden z představitelů Fedu tuto politiku podporoval).

Ohlášení Fedu nebylo načasováno náhodně. Během oživení se soustavně snažil o podporu růstu a inflace, i když Kongres někdy učinil kroky, které šly proti tomuto cíli. A na první pohled by se zdálo, že je vše v pořádku: Fed jednal nezávisle a stimulace byla plně ospravedlněna jeho mandátem, v jehož rámci má sledovat dosažení inflačního cíle a plné zaměstnanosti. Já jsem dokonce tvrdil, že měl ekonomiku podpořit ještě více.

I tak je ale na celé věci něco špatně. Volení zástupci totiž vlastně dávají nevoleným představitelům centrální banky mandát a moc k tomu, aby sledovali jiné cíle než oni sami. V tomto případě to znamenalo větší podporu růstu a inflace, než si přál Kongres. Existuje řada knih a studií o tom, že nezávislost centrální banky je nástrojem boje s přílišnou tendencí politiků k tolerování vyšší inflace. Nikde se ale nedočteme, že by centrální banky měly být nezávislé i z opačného důvodu.

Mohli bychom se domnívat, že nezávislost centrálních bank je ospravedlněna zkušenostmi a znalostmi lidí, kteří v nich pracují. Jelikož jsem ale byl jedním z nich, jsem k podobným argumentům rezervovaný. Vím totiž, že odbornost se lehce stává maskováním pro sledování politických cílů, které by ale měly být doménou volených zástupců. Možná by tedy měla být nezávislost centrální banky omezena. V případě USA by mohl Kongres například stanovit pásmo sazeb, kterého by se Fed musel držet. Centrální banka by tak stále měla prostor pro vlastní politiku, nemohla by ji ale uvolnit úplně v rozporu s tím, co požadují politici.

Nový systém by mohl vést k tomu, že by centrální banka v klíčových chvílích nereagovala tak, jak by měla. Tedy například jako v roce 2010. V delším období by ale zůstala zachována ta nejdůležitější část její nezávislosti a byla by chráněna před nařčeními, že se vůbec nemusí zodpovídat se svých činů.

Autor: ekonom Narayana Kocherlakota

(Zdroj: Bloomberg)