Korupce je jen „spoluprací na nižší úrovni“. Transparentnost sama ji neporazí, říká psycholog

Klientelismus a korupce jsou častým problémem rozvojových zemí, často dokonce přímo důvody, proč postkoloniální státy krachují a ocitají se v začarovaném kruhu násilí, občanských válek a ekonomického úpadku. V Evropě, zvláště té postkomunistické, zase korupce bývá vděčným předvolebním tématem. Častým receptem na potírání tohoto fenoménu je zvýšení transparentnosti. To však může v některých situacích paradoxně uškodit, tvrdí psycholog.

Korupci je snadné vysvětlit. Je to tak snadné, že je korupce dokonce daleko pochopitelnější, než fungování moderního státu, který s ní často marně bojuje, tvrdí psycholog Michael Muthukrishna z prestižní London School of Economics.

Podle něj je korupce pouze „formou kooperace na nižší úrovni,“ která podkopává spolupráci na vyšší úrovni – tedy fungování národního státu. Muthukrishna vše zasazuje do kontextu evoluční biologie, která podle něj snadno vysvětluje, proč „milujeme své rodiny a proč každé zvíře si spíše oblíbí zvířata, se kterými sdílí více genů.“ I proto je podle něj běžné, že korupcí a nepotismem trpí více tradiční kultury, kde má rodinná příslušnost větší váhu, než na individualistickém Západě.

Ne každý stát však má prostředky na to proti korupci účinně bojovat – i když je korupce všudepřítomná, zejména chudším států škodí nejvíce. Pomáhají tak výdaje na bezpečnost a nezávislou justici, ale také sociální stigma asociované s korupcí nebo třeba krácením daní, říká Muthukrishna.

Transparentnost nemusí být lékem

Nevládní organizace často doporučují větší transparentnost jako řešení problému. Pomoci mohou moderní technologie – například veřejné registry smluv nebo jasně definovaná výběrová řízení přístupná na internetu. Navíc mobil má už dnes skoro každý i v rozvojových zemích a není složité nahrát si na něj třeba policistu nebo úředníka žádajícího o úplatek a pak to sdílet na sociálních sítích.

Není to však tak jednoduché, upozorňuje Muthukrishna, který se 194 účastníky provedl experimenty, které simulovaly korupční, avšak transparentní prostředí. Výsledky ukázaly, že větší transparentnost automaticky nesnižuje korupční chování. Děje se tak pouze v případech, že stát má dostatečné „páky“ pachatele potrestat, anebo pokud se na nekorupčním jednání dá lépe vydělat. V zemích, kde se zákony nedají snadno vymáhat, může podle experimentu větší transparentnost naopak posílit představu, že korupce je normální a k podobnému jednání inspirovat další.

Jinými slovy, transparentnost je celkem k ničemu, když si stát stejně nemůže vynutit respektování zákonů. Celkem přímočarý výsledek experimentu má implikace pro rozvojovou a protikorupční politiku. Zatímco v podmínkách rozvinutých států je zvýšení transparentnosti dobrým počinem v rámci protikorupčního boje, ve slabších rozvojových státech je nejprve potřeba posílit exekutivu.

Index vnímání korupce #CPI2016 přehledně a v publikaci https://t.co/nAamxbtWey pic.twitter.com/e3g7AwjCfy

— Transparency ???? (@Transparency_CZ) February 17, 2017

A kde si stojí České republika? V žebříčku vnímání korupce Transparency International byla Česká republika minulý rok na 47. místě, čímž si oproti minulým letům polepšila. Nejlepší skóre mají Dánsko, Nový Zéland a severské země, na chvostu hodnocení jsou naopak především africké země a země Blízkého východu. Těsně před ČR jsou Kypr, Grenada a Lotyšsko, těsně za námi jsou naopak Malta, Mauricius a Rwanda. Průzkum, kterého se účastní experti z daných zemí, se týká vnímané, nikoliv odhalené či prokázané korupce.