Předlistopadové mýty II: Všichni měli práci

Dalším častým argumentem nostalgiků minulého režimu je mýtus, že všichni měli práci. A kdo neměl, patřil za mříže.

Existence nezaměstnanosti v tzv. kapitalistických zemích byla na území socialistického bloku vydávána za důkaz toho, že tržní ekonomika není schopna fungovat dostatečně efektivně, protože není naplno využita pracovní síla dané země. A nejen to. Nezaměstnanost byla chápána jako projev nespravedlnosti kapitalistického systému. Přece každý má právo pracovat, a komu je toto právo upíráno, je obětí vykořisťovatelských podnikatelů, kteří myslí jen na zisk.

A jelikož standardními metodami nelze nulové nezaměstnanosti docílit, pomohli si socialističtí centrální plánovači legislativním nařízením. V obou komunistických ústavách (z roku 1948 i 1960) byla stanovena povinnost pracovat. Té bylo využíváno především ve druhé polovině 40. let a v letech padesátých, kdy Československo přece jen ještě trpělo nedostatkem pracovní síly v důsledku druhé světové války. Kdo nepracoval, vystavoval se postihu. Nejprve byly sankce relativně mírné. Do roku 1956 za vyhýbání se práci hrozila pokuta do 100 tisíc korun nebo odnětí svobody až na tři měsíce. V roce 1956 však byl trestní zákon obohacen o trestný čin příživnictví:

Kdo se živí nekalým způsobem a vyhýbá se poctivé práci, bude potrestán odnětím svobody na tři měsíce až dvě léta.

Tato úprava byla korunována zřízením pracovních táborů, kde práci vykonávaly zejména osoby, které se vyhýbaly práci nebo ohrožovaly „výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský život“.

Pracovní povinnost byla doplněna institutem umisťování absolventů vysokých škol, odborných pracovníků, či absolventů učilišť. Vznikl systém tak zvaných umístěnek. Umístěnky dostávali čerství absolventi a bylo jim tak určeno, kde budou přinejmenším příštích pět let pracovat. Umístěnky se využívaly především v 50. letech a cílem bylo rovnoměrně rozmístit pracovní sílu především ve vysídleném pohraničí.

V 60. letech pak došlo k určitému uvolnění a větší svobodě v rozhodování o tom, kde budou lidé pracovat. Základní charakteristiky centrálně plánovaného pracovního trhu však zůstaly, zejména trestný čin příživnictví. V roce 1970 vstoupilo v platnost vládní nařízení, podle něhož vznikla povinnost hlásit se o práci na ONV (okresní národní výbor – obdoba okresních úřadů – pozn. autora). Důkazem o tom, že je člověk někde zaměstnán, bylo razítko zaměstnavatele v občanském průkazu.

Stanovení povinnosti pracovat bylo také hojně zneužíváno vůči osobám, které byly režimu nepohodlné. V podstatě stačilo dát potenciálním zaměstnavatelům vědět, aby žádosti o zaměstnání nebylo konkrétní osobě vyhověno. Ta poté měla samozřejmě problém pracovní povinnost splnit, a tak byla řada lidí vězněna oficiálně nikoli z politických důvodů, ale kvůli příživnictví. Proto také řada vzdělaných a kvalifikovaných osob, které chtěl režim nějakým způsobem ponížit a pokořit, pracovala na pozicích, jež ani zdaleka neodpovídaly jejich kvalifikaci. Mnoho odborníků z různých oborů tak končilo tak zvaně „u lopaty“. Tam režimu tolik nevadili.

Dá se říci, že díky všeobecné povinnosti pracovat a systému sankcí za porušení této povinnosti, se z Československa stal jeden velký pracovní tábor. V něm byla jakákoli svoboda volby zaměstnání značně omezena a to, zda člověk bude pracovat v oboru, který vystudoval tak převážně záviselo na pozitivním kádrovém profilu (tedy alespoň nebýt protisocialistickým živlem). Pokud někdo projevoval nesouhlas s režimem, vystavoval se riziku „lopaty“.

Není proto divu, že československá ekonomika trpěla přezaměstnaností. To se začalo záhy projevovat a není žádným překvapením, že negativně. Lidé přestali chodit „do práce“ a namísto toho chodili „do zaměstnání“. Produktivita práce v lepším případě stagnovala, v horším dokonce klesala. Motivace k výkonu v zásadě neexistovala, a kdo lámal normy, stával se v pracovním kolektivu podezřelým. Systém trpěl absencí osobní iniciativy. Aby také ne, prakticky všichni byli zaměstnanci státních nebo národních podniků, a tak bylo každému jedno, zda zrovna ten „jeho“ podnik bude prosperovat, či nikoli. Ve velkém bylo chování zaměstnanců ovlivňováno heslem „kdo denně nekrade aspoň hodinu, ten okrádá svoji rodinu“.

Jak je tedy možné, že na tento systém stále mnoho lidí vzpomíná s láskou? Ten důvod není nijak záhadný. Lidé měli za relativně malou námahu zajištěnu poměrně solidní existenci. Pokud jste nebyli nějakými podvratnými živly, stát vám dal jistotu, že hlady neumřete, budete mít kde bydlet a občas si budete moci dovolit nějakou tu dovolenou v Bulharsku. A když jste byli šikovní, mohli jste si ještě nějaké peníze přivydělat bokem na melouších. Metoda cukru a biče fungovala, stačilo nevyčnívat a nemít velké ambice. A v té frontě na banány jste si mohli alespoň pokecat s ostatními.

Petr Musil, šéfredaktor Ekonomického deníku