Reflex jubiluje

Rozhovor s šéfredaktorem Reflexu dr. Petrem Bílkem

Pochopitelně, že za deset let se tento slogan modifikoval. Reflex dnes už minulost má a ta ho na časopiseckém trhu odlišuje tím, že je jediný, který se z oněch časopisů, jež vznikly po listopadu, dožil dneška. Mám na mysli přirozeně tituly určené od samého počátku široké čtenářské obci. Reflex dokázal, že může existovat český časopis, který nemá srovnatelný předobraz na západním trhu. Je výjimečný svým zaměřením, textovým rozsahem, uplatněním svébytného pohledu. Zmínil jste slogan, pod nímž startoval. Uvedu zde jiný, který razíme dneska: Vždycky se na to dívá jinak. Přičemž bych rád zdůraznil, že ona jinakost není jiná za každou cenu, není chtěná, ale vyvěrá z týmu osobností, které dnes časopis vytvářejí. Je to skupina mladých, ale již erudovaných novinářů, z nichž mnozí do profese vstupovali právě ve vzrušených listopadových dnech, a mají zdravou ctižádost vyjadřovat se k problémům dneška. Neuhýbat před nimi, naopak vyhledávat je a snažit se přiblížit je čtenáři. Čtenář je samozřejmě alfou a omegou našeho snažení, jeho zájem dovídat se věci nové (a jedinečné). Je nám jasné, že čtenář nechce jenom hloubat a přemýšlet, byť nad věcmi sebezajímavějšími, ale že se chce i bavit, přijít na jiné myšlenky, rozptýlit se. To všechno máme na zřeteli.

Já osobně bych těch deset let rozdělil na první dva roky, kdy Reflex zaznamenává výraznou expanzi na novinovém trhu, získává si pověst zajímavého, dravého časopisu a stává se pevným jádrem, od něhož se odvíjely další vydavatelské aktivity majitele. V prvních ročnících si můžeme nalistovat, že jeden čas dokonce razil heslo Reflex - víc než časopis, až dospívá k rekordním 96 tiskovým stranám. Ale už tehdy se začínají objevovat určité krizové jevy. Viděno mýma očima, začínají se projevovat první ekonomické potíže. Zřejmě tato okolnost způsobila, že časopis je poprvé prodán a tato první změna majitele uzavírá první etapu. K tomu dochází v roce 1992. Po krátkém mezidobí, počínají dubnem 93, Reflex kupují Ringiéři, tj. česká skupina tohoto švýcarského vydavatelského domu. Jde o nesporný předěl ve vývoji časopisu, poněvadž za prvé redakci opouští několik výrazně vyprofilovaných osobností, za druhé dochází k poklesu nákladu a ke krizi kredibility, a to jak u čtenářů, tak i u klientů – inzerentů.

Toto obtížné období, které bych označil jako druhou etapu, trvá poměrně dosti dlouhou dobu. Určitou záchranu, ano, neváhám to tak formulovat, přináší kupónová privatizace. Dochází totiž k oživení inzerce a perspektivy časopisu. Přestože turbulentní období překoná, trvá krize až do závěru roku 95, kdy se dokonce zvažuje, zda má smysl časopis udržovat při životě. Avšak díky tomu, že se podařilo nového vydavatele přesvědčit, že časopis má perspektivu, že i přes naznačené potíže si udržuje stálý okruh čtenářů, kteří mu zůstávají věrní a že tento okruh rozhodně tvoří zajímavou skupinu obyvatelstva, kterou inzerenti nemohou opomíjet, tedy že otázka zisku je otázkou určité trpělivosti, Reflex zůstal zachován. Současně dochází ke stabilizaci redakce, k jejímu vyprofilování (není myslím bez zajímavosti, že někteří lidé, kteří z redakce odešli, se do ní opět vrátili), časopis opět zaznamenává vzestup. Tímto momentem se otevírá třetí etapa, jejíž plody se začínají projevovat v roce 97, kdy dochází k definitivnímu zlomu a od té doby časopis zaznamenává trvalý vzestup. Dnes představuje stabilizovaný titul, který má na trhu své stálé a nezpochybnitelné místo.

To je zajímavá otázka, třebaže se na ni neodpovídá snadno. V každém čísle se totiž nějak angažujeme, a musí to tak být, má-li časopis zůstat práv svému titulu. Má-li skutečně odrážet společenské dění, vidět dobu svým vlastním pohledem, být jejím reflexem. Ale kromě tohoto neustálého reflektování právě probíhajícího společenského dění lze jistě vysledovat i dlouhodobější tendence, soustavnější prosazování některých témat či motivů. V období krátce po svém vzniku například časopis věnoval obsáhlou pozornost vězeňství, otázkám zlepšení poměrů ve věznicích, věnoval se těmto problémům nejen na svých stránkách, ale i mimo ně. Je mi známo, že vedl poměrně obsáhlou korespondenci s některými vězni, působil proti jejich protestům formou sebepoškozování atd. Nepěstoval hvězdný kult osobností, ale všímal si lidí na pokraji společnosti, všímal si vzrůstající kriminality i některých jejích nových forem. A ovšem drogy, ty samozřejmě nemůžeme vynechat, touto problematikou se zabýval dlouhodobě a dosti podrobně. Někdy jsme se setkávali i s názorem, že drogy propagujeme, což byl samozřejmě omyl. Šlo nám daleko spíš o to, odhalit fakt, že drogový problém u nás existuje, zvláště mezi mladými lidmi. Mnozí, ať už ze zvědavosti, či svedeni svými vrstevníky, s různými drogami, nejčastěji s marihuanou, experimentují a že bychom z nich pro to nemuseli dělat zločince. Výčet témat, v nichž se časopis angažoval, by jistě mohl pokračovat, konečně, stačí si projít minulé ročníky, najdeme je tam. Svou práci, jak je ostatně v novinařině zavedeno, jsme vždycky podepisovali a za svou věcí jsme si stáli, někdy i před soudem. Žalobám se ovšem vyhýbáme a v posledních letech je takřka nemáme. Měl-li bych se ještě zmínit, alespoň stručně, o úspěších, pak nemohu vynechat výstavy fotografií našeho fotoreportéra Jana Šibíka. Loni to byla putovní výstava na pomoc Kosova, letos je to výstava na pomoc dětem v Sierra Leone. Obě výstavy měly u naší veřejnosti vřelý ohlas.

Přiznám se, že sám nad touhle otázkou velmi často přemýšlím. Jde totiž o nejzákladnější otázku pro každého novináře. Má-li časopis desítky a stovky tisíc čtenářů, jací vlastně jsou? Kdo všechno se v tomto obrovském zástupu vyskytuje? Obávám se, že jednoznačně odpovědět nelze. Poněvadž vědět o čtenáři můžete vždycky jenom něco, úplný obraz je nezjistitelný. Určitou představu nám, pravda, poskytne občasný čtenářský průzkum. Ale i to je vždycky jenom dílčí. Neexistují jistoty. Sociologické kategorie totiž nevypovídají o kategoriích psychologických a právě Reflex je titul, u něhož psychologická stránka hraje největší roli.

Co známe bezpečně, jsou kvanta: Vlastu čte týdně 870 tisíc čtenářů, Reflex nějakých 270 tisíc, z toho šedesát procent tvoří muži. Ale všechno ostatní je odhad. Určité zrcadlo vytváří čtenářská korespondence. Ta v Reflexu bývala vždycky hojná, třebaže dnes už lidé nepíší zdaleka tolik jako dříve. Čtenáře též poznáváme na besedách, na něž bohužel při redakční práci nezbývá mnoho času. Letos však v rámci oslav jubilea časopisu pořádáme rozsáhlou akci Reflex on the road, což bude celá šňůra besed se čtenáři v různých městech republiky. První besedy už máme za sebou, na další se těšíme. Poznání o čtenářích, které nám přinesou, budeme vyhodnocovat průběžně. A z těchto poznatků budeme vycházet při profilování budoucnosti časopisu.

Tady vás asi zklamu, poněvadž nejsem věštec. Nicméně tolik je zřejmé, že budoucnost bude velmi úzce svázána s ekonomickou situací společnosti. Bude-li dostatek klientů schopných platit inzerci, pak není co řešit, řečeno mluvou dneška. Poněvadž ať chceme nebo nechceme, časopisectvo je vázáno na prosperující firmy. Při dnešních cenách výrobní náklady časopisu jenom z výtěžku prodeje nepokryjete, leda byste snad dovedl čarovat. Čili budou-li inzerenti, budeme vycházet. Chci být optimista, proto věřím, že se časopisy udrží i nadále, to znamená, že je nepřeválcují elektronická média, ani že se z nich nestanou obrázková leporela jenom na prohlížení. A že se mezi nimi Reflex nejen neztratí, ale že obhájí svou dosavadní pozici. Ostatně, víte co? Pojďme si o tom popovídat, řekněme… za dalších deset let.

Nabídku přijímá a za rozhovor děkuje Václav Tikovský