Píšete si deníček? Dejte ho veřejnosti!

Je to ale potíž, určitě si říkáte, když si chcete přečíst, třeba na internetových zpravodajských serverech, to nejdůležitější, co se stalo. Domácí média, přirozeně v honbě za čtenářem, a pak za inzerentem, udělají všechno. A tak není divu, že až na výjimky, je většina deníků, titulů a plátků tak říkajíc „průřezová“. Co to znamená? Přiblížím to na jedné rubrice, jejíž obliba u domácích internetových serverů vyrůstá doslova, jak houby po dešti. Řeč je o Blozích, tedy blogy, aby bylo jasno.

Řada online deníků či serverů, podnikajících ve zpravodajství tuto rubriku s chutí používá pro zveřejňování názorů oslovených lidí. Co na tom, že ještě včera neznámé děvče, či hoch, která, či který vstoupil do povědomí veřejnosti jen toliko tím, že v několika záběrech či fotkách a článcích stála, či stál po boku nějaké známé osobnosti, třeba politika, či sportovce a zpěváka? Vždyť veřejnost si s chutí přečte intimnosti z kuchyně dotčené, či dotčeného a v boji o čtenáře se hodí cokoli. A tak nestíháme sledovat proměnu spíše pravicově zaměřených titulů v bulvárně rozředěný plátek, který nikam nesměřuje, jen „honí“ sledovanost. Anebo z tepajícího online deníku, jehož pověst začala drsnějším bulvárním nádechem k serioznějšímu komentování událostí. I to je v domácích médií možné. Jistě, slyším už námitky, že to se děje všude ve světě. A má odpověď? Ano i ne.

Proč ne? Shodou okolností jsem mluvil se svým kamarádem, pod jehož vedením jsem kdysi psal pro jeden deník, který si vytkl sledovat politiky a hodnotit jejich dílo. On sám už více než rok píše blogy pro ryze pravicový titul a nedávno mi řekl: „To snad není možný, když napíšu cokoli o reklamě, a snažím se psát v tom duchu, že jde o normální byznys, který má svá pravidla, tak mi to čtenáři vždycky tak rozcupujou…“ A já na to: „Co se divíš, intelektuálům reklama nevoní…“ Jeho odpověď mě překvapila. „Oni by snad schvalovali už nějakou společenskou lumpárnu, jenom ne témata o reklamě…“ A o tom to je. Neumíme si vybrat, či správně posoudit napsané, řečené a zobrazované informace tak, abychom z nich nedělali hlubší závěry, než ve skutečnosti jsou.

Komentátoři z řad populace rádi vyléčí své komplexy nadávkami, či bezbřehými útoky na cokoli, hlavně, když se uvolní. O tom přece právě internet je, ne? Je a není. Místo toho, abychom sami na sobě cvičili rozpoznání pověstného zrna od plev, necháváme na sebe raději nanášet informace o tom, proč se … ztraceno v překladu do češtiny, musíme potýkat s paparazzi, kteří se snaží na slovenském koupališti vyfotit arogantního expředsedu vlády s milenkou, či stávajícího šéfa exekutivy, jak si nese čerstvě narozené miminko v nově zakoupené košili s čísly, které připomínají iniciály neblaze proslulého německého vůdce. Divíte se pak, že jim všem nezbývá nic jiného, než, když už mají tu příležitost, bránit se vlastními texty v médiích?

Bulvár není pěkný a přívětivý pro nikoho. Nikomu bych ale nepřál styl práce a působení třeba lidí z britského The Sun na českém trhu. To by pak i ti nejzavilejší příznivci domácích drbů a povídaček koukali s otevřenými ústy na to, co se to vlastně děje. A blogové deníčky by byly zaplaveny denně reakcemi dotčených. Špatnou zprávou je, že bulvarizace médií se nezastaví. Na druhou stranu profilace, tedy orientace na vyhraněné cílové skupiny v domácím rybníku, vzhledem k jeho velikosti, se vydavatelským domům nevyplatí. A to je velká škoda. Jsem si totiž jistý, že kdyby se našel bohatý a cílevědomý mediální boss, s čistě cíleným titulem by jistě našel svou úrodnou půdu. Ale… davy mediálních odborníků mi jistě vyčiní, že takových titulů už je tady řada. No nechť, stejně si myslím své.

A poznámka na konec – možná, že za rok oblíbenost blogů zas rychle odejde, stejně tak jako přišla, všímejme si ale výběr lidí, kteří píší své postřehy prostřednictvím „cizí“ společnosti veřejnosti. Možná pak budeme vědět mnohem víc, než po přečtení často spíše osobních výlevů a útoků proti soupeři. I když pro někoho je blog právě o tom.