Dvakrát exulanti - Peroutka a Tigrid

Dvakrát exulanti

Shodou náhod či snad záměrně se objevily na pultech knihkupectví dvě knihy, jedna o celoživotním publicistovi Ferdinandu Peroutkovi. a druhá z pera celoživotního publicisty Pavla Tigrida. Oba byli emigranty či exulanty, kteří po celý život okolo sebe kroužili se stejným cílem: vrátit do Československa dvakrát ztracenou svobodu a demokracii. Tedy principy, na nichž stály základy nových států po dvou katastrofách tohoto století - první a druhé světové války. Ferdinandu Peroutkovi se nezdařil návrat za jeho života, zatímco Pavlovi Tigridovi bylo dopřáno vrátit se, participovat na obnově získané svobody a přispět republice k návratu do evropských struktur - tedy mezi národy evropské civilizace.

Kniha Pavla Kosatíka “Ferdinand Peroutka – Pozdější život 1938–1978” je výsledkem usilovné práce s cílem osvětlit to, co ještě nebylo řečeno o tomto předním českém novináři či spisovateli. Peroutka vedl celoživotní zápas mezi spisovatelstvím a novinářstvím, o čemž svědčí jeho romány a dramatické práce a vedle toho množství novinových a rozhlasových komentářů a publicistických esejů. Peroutkův postoj a názory se tříbily v nacistickém koncentračním táboře, kde se setkal s politickou reprezentací a inteligenci první republiky. Byl zhnusen zkušenostmi s komunisty, ale přesto se musel chovat jako muž , který sice ví, že v jeho domě jsou lupiči, je však nucen vyjít s nimi po dobrém, aby v nich nevyprovokoval ještě horší vlastnosti. Peroutka jako novinář a publicista se přísně vyhýbal politikaření v polických stranách, ve smyslu být členem politické strany, a tak se nechat svázat politickými sekretariáty. Samozřejmě to neznamená,že se politice vyhýbal. Ba naopak politika, s níž byl svázán takřka celý život, byla nepřetržitě předmětem jeho zájmu. Proto jeho celoživotní činnost expandovala do médií. Byl vždy tam, kde šlo o navracení základních lidských práv, ať už to bylo ve vnitropolitických nebo zahraničně politických otázkách. Vyčítá se mu zaváhání po druhé světové válce, když se na malou chvíli nechal ovlivnit naivním okouzlením socialismem.

Nikdy se necítil být emigrantem, nýbrž “jen” exulantem. Po komplikovaném a dramatickém odchodu do exilu v květnu 1948 hledal cestu, jak nejlépe uplatnit své schopnosti a nadání k prospěchu vlasti za železnou oponou. Ve vrcholovém exilovém orgánu Radě svobodného Československa byl jakýmsi katalyzátorem, který smiřoval česko – slovenské rozpory v emigraci. Zde také najdeme prvopočátky rozdělení Československa po roce 1989. Už zde se střetávaly různé koncepce budoucí československé republiky. Slovenská reprezentace, ač na jednáních se smířila s existencí společného státu, stále v kuloárech pracovala na tom, aby se Slováci stali v budoucnu nezávislí na Češích. Byla to Peroutkova marná snaha, kterou nakonec vzdal a pro nepřekonatelné rozpory z tohoto exilového orgánu odešel. Byl vyzván americkou reprezentací, aby se ujal zřízení a zabezpečení vysílání Rádia Svobodná Evropa. I zde se střetával s různými potížemi. Chvíli byla jeho pozice silná, opřená o důvěru a schopnost tuto stanici vybudovat a shromáždit okolo sebe nejkvalifikovanější spolupracovníky, vzápětí došlo k rozporu v koncepci. Zde je třeba si připomenout Peroutkův spor s Pavlem Tigridem, který - vzhledem k tomu, že byl mladší a tedy i daleko vitálnější - měl proti Peroutkovi daleko více energie a také větší šanci se prosadit na evropské půdě. Peroutka byl stoupencem preciznějšího zpravodajství a komentování, třeba i na úkor aktuálnosti. Svobodná Evropa původně začala vysílat z Ameriky, což se ukázalo být nepraktické a neoperativní, a proto přenesla své sídlo do Evropy do Mnichova, odkud vysílala – jak známo - až do počátku devadesátých let.

Peroutka napsal a odvysílal na této stanici přes tisíc velice aktuálních komentářů na témata vnitropolitická i zahraničně politická. Se Svobodnou Evropou se rozloučil svým komentářem 10. prosince 1977 vzpomínkou k blížícímu se výročí úmrtí Karla Čapka. Ve stejný den se svěřil lékařce Janě Plannerové se svými zdravotními potížemi. Jeho dny na tomto světě byly sečteny. Ač celý život neměl vážnější zdravotní problém kromě depresí, které dokázal vždy zvládat a nedával je najevo, tentokrát šlo o životně důležité funkce. Byl zjištěn karcinom plic. V té době lékařská věda ještě neznala způsob chirurgického zákroku, který podstoupil např. Václav Havel o takřka dvacet let později. Peroutka byl vážně nemocný. Choval se však tak, že si nemoc nepřipouštěl nebo jakoby o ní nic nevěděl. Když mu den před Štědrým dnem oznámil ošetřující lékař, že má maligní tumor v pravé plíci a že podstoupí kobaltové záření, zdvořile se pousmál a řekl: “Pane doktore, jsem ve vašich rukách.” Lékař, který v posledních dnech o něj v nemocnici pečoval, uměl německy a Peroutka i vlastně na smrtelném loži s ním dokonce konverzoval o německé klasické filozofii. Obdivuhodná schopnost jeho mozku do poslední chvíle vnímat pozemský svět. 20. dubna 1978 dotlouklo jeho srdce a duše se oddělila od jeho fyzické schránky. Po pěti dnech od smrti se konal pohřeb v kostele svatého Jana Nepomuckého. Rozloučili se s ním Karel Steinbach, Josef Škvorecký a Jiří Voskovec. Peroutka byl pochován v Americe ve státě New York. Po převratu v roce 1991 byly ostatky Ferdinanda Peroutky převezeny na Vyšehradský hřbitov, kde odpočívá poblíž Milady Horákové a obou bratří Čapků. V roce 1995 byla zřízena na jeho památku novinářská cena Ferdinanda Peroutky, která se uděluje každoročně v den výročí narození.

Dva satelity, které kroužily okolo domova v exilu, měly podobné cíle. Účinek jejich snažení byl stejný, rozdíl byl jen v jejich věku a životní zkušenosti. Tigrid byl, jak to o něm řekl Peroutka “mladý vlk”, proto ve výhodě.

K autorovi Pavlu Kosatíkovi je potřebné říci, že se metodou práce dosti podobá Miroslavu Ivanovovi, ale rozdíl je v  tom, že Ivanov měl daleko zúženější tematický prostor, neboť jeho témata byla pod zorným úhlem režimu a jen obtížně se mohl vyjadřovat tak svobodně jako Kosatík. Ten už je zbaven opatrnosti a rizika zákazu. Domnívám se, že Kosatíkovy práce jsou významným přínosem pro práci historiků a sestavovatelů školních učebnic, ať už z pohledu historie jako takové, ale i literatury a novinářství.

Domnívám se také, že až budou na konci roku kritici hodnotit a hledat nejlepší knihu z literatury faktu, pak Kosatíkova kniha se umístí na předním místě žebříčku. A dozajista si to zaslouží.

Arnošt Burget

(autor je tajemníkem pro udělování novinářské Ceny Ferd. Peroutky)