Experiment vlády s českými domácnostmi. Jak (ne)naloží s finančním bonusem?

Hádám, že polovina základních kurzů ekonomie začíná postesknutím ekonomů (a společenskovědních vědců obecně), že by rádi hodnotili společenské a ekonomické dopady jednotlivých politik podobně, jako se ve farmacii hodnotí dopady nových léků. Nemohou však, protože na ekonomice se experimentuje špatně.

Jen si to představte. Lidé narození v sudých měsících by platili daň z příjmu s mezní sazbou 15 %, zatímco lidé narození v těch lichých se sazbou 21 %. Po roce či dvou by stačilo obě skupiny porovnat a dopad vyšší – respektive nižší – mezní sazby by byl znám ihned. Nebo jiný příklad. Co kdyby nás zajímal vliv pobytu ve vězení na budoucí kriminální aktivitu a postavení na trhu práce? Jednoduché zjistit. Každý narozený na třetí úterý v lichém měsíci v sudém roce po vítězství Kanady na MS v hokeji si půjde sednout na 5 let do vězení a za 7 až 8 let budeme vědět.

Jak podobné úvahy souvisí s realitou dnešního dne? Stačí se podívat na návrh dočasného zrušení superhrubé mzdy jako základu pro výpočet daňové povinnosti. Důležitý prvek ekonomie posledních několika desítek let je předpoklad, že lidé jsou tzv. vpředhledící. V základním makroekonomickém modelu to v zásadě vypadá tak, že si lidé na základě dostupných informací tvoří očekávání o budoucích politikách a formulují si dlouhodobý plynulý plán spotřeby. Z toho pramení, že i stejná opatření, podle toho, zda přišla nečekaně, nebo zda o nich domácnosti věděly dopředu a přizpůsobily své chování, povedou k jiné (dočasné) změně.

Jak si tedy domácnost v ekonomickém modelu interpretuje dosavadní informace o zrušení superhrubé mzdy a jak upraví své chování? Zásadní je, že očekávaný pozitivní šok v příjmech je – by byl, kdyby to náhodou nějak prošlo – pouze dočasný. Tedy, domácnost dostane jakousi prémii v podobě maximálně několika desítek tisíc korun během dvou let a následně se vrátí k současné úrovni příjmu. A navíc, nad celou ekonomikou, a tedy i nad každou domácností, visí Damoklův meč, že ztracené veřejné příjmy za dva roky „daňových prázdnin“ bude muset někdo stejně doplatit, a hrozí tak zvýšení jiných daní.

A konečně otázka. Pokud domácnosti, která si vytváří dlouhodobý výhled spotřeby do budoucnosti a chápe, že pozitivní příjmový šok je jen dočasný a časem ho bude muset pravděpodobně doplatit, poskytnete bonus několik desítek tisíc korun, jak s ním naloží?

Velké rovnovážné makro modely s dokonale informovanou a racionální domácností by odpověděly, že téměř nijak. Na druhou stranu chápeme, že takhle jednoduché to určitě nebude. Lidé neumí budoucnost dost dobře plánovat, někdy nevidí ani za horizont několika měsíců, nebo jsou dnes velmi rozpočtově omezení. To nahrává spotřebním motivům. Domácnosti tak mohou utratit celý daňový bonus hned, jak to půjde. Intuitivně lze rovněž očekávat, že různé domácnosti naloží s bonusem systematicky jinak. Známé je empirické pozorování, že vysokopříjmové domácnosti mají tendenci utratit z dodatečné koruny méně peněz než domácnosti nízkopříjmové. Testovatelných hypotéz je tedy dost.

Kdyby – nějakou podivnou shodou okolností – nápad na dočasné snížení daní opravdu prošel, spadla by ekonomům do klína vhodná příležitost vyhodnotit vliv dočasného finančního bonusu na spotřební chování domácností. Bohužel, či spíš naštěstí, je současný návrh tak málo smysluplný, že pravděpodobně zůstane jen u toho, že s těmi experimenty je to ve společenských vědách špatné.