Největší ekonomický příběh naší doby

Jaký je největší ekonomický příběh probíhající ve světové ekonomice v posledních letech? Podle Paula Krugmana jde o „dramatický růst dříve velmi chudých zemí a posun centra ekonomické aktivity směrem od Západu“. Krugmana k těmto úvahám podle jeho slov přiměly nové ekonomické studie, které jsou natolik zajímavé, že jejich vlivem přerušil soustavnou kritiku současné americké vlády a začal se věnovat tomuto ekonomickému tématu.

První studii zpracovali ekonomové Patel, Sandefur a Subramanian, kteří dokazují, že od devadesátých let dochází ve světovém hospodářství k silné konvergenci produktů na hlavu. Takový jev doposud podle Krugmana nebyl z reálných dat zřejmý. Druhou analýzu zpracoval Branko Milanovic, který tvrdí, že konvergence mezi vyspělými ekonomikami se v podstatě zastavila. Krugman se domnívá, že výsledky studií poukazují vlastně na to, že Západ už konvergence dosáhl, a to jak v oblasti technologií, tak v produktivitě. Přetrvávající rozdíly v produktu na hlavu jsou již pouze odrazem preferencí různých společností týkajících se například délky dovolených či věku odchodu do důchodu. Tedy faktorů, které se dlouhodobě nemění a nedá se tudíž čekat, že by docházelo k další konvergenci příjmů na hlavu.

Krugman svůj argument opírá i o srovnání vývoje příjmů na hlavu a produktivity v USA a Francii. Produktivita v obou zemích je totiž srovnatelná a po nějakou dobu byla dokonce ve Francii vyšší (viz modrá křivka v následujícím grafu srovnávající relativní vývoj produktivity). Ovšem HDP na hlavu ve Francii relativně k americkému produktu na hlavu dlouhodobě klesá (viz červená křivka). Podle Krugmana tkví hlavní příčina v délce dovolených, respektive v tom, že Američané si na rozdíl od Francouzů dovolené v podstatě neberou.

Rozdíly v americkém a francouzském produktu na hlavu jsou tedy dány tím, co společnosti v obou zemích preferují. Nedá se tedy tvrdit, že francouzská volba je horší, nebo lepší. Naopak konvergence rozvíjejících se zemí je jednoznačně obrovským úspěchem. Krugman v této souvislosti vzpomíná, že když v sedmdesátých letech studoval, uvažoval o tom, že se bude věnovat ekonomii rozvíjejících se zemí, ale nakonec tuto možnost zavrhl, protože šlo o „příliš depresivní práci“. Většinou se totiž zkoumalo jen to, proč tyto státy za Západem stále více zaostávají. Pak ale najednou došlo ke změně, „jejíž podstatu stále plně neznáme, ale pravděpodobně souvisí s hyperglobalizací, rostoucím mezinárodním obchodem, rozbitím dosavadních výrobních řetězců a přesunem výroby do zemí s nízkými příjmy“.

Země, které jsou velmi chudé, se podle Krugmana ještě nedostaly do bodu, kdy by byly schopny začít využívat přenosu technologií a rovněž začít s konvergencí k vyspělým ekonomikám. Druhý extrém, tedy velmi bohaté země, jsou zase omezeny tím, že ony samy stojí na samé hranici technologického pokroku, a tudíž nemohou těžit z konvergence. Konvergenční příběh se tak týká ekonomik, které se nachází mezi těmito dvěma extrémy. Výsledkem je svět, ve kterém se snižují rozdíly v rámci té bohatší skupiny zemí, ale naopak se zvyšují rozdíly mezi ní a těmi nejchudšími, což je přesně to, co zjistila v úvodu zmíněná studie. Uvnitř vyspělých zemí je pak ale patrná rostoucí příjmová nerovnost, která „budí ekonomické, politické a společenské obavy a je důvodem, proč se americká demokracie potácí na pokraji srázu“.

Zdroj: New York Times