Sony Kapoor: Čtyři velká rizika, na která si dát pozor 10 let po Lehman Brothers

Už je to deset let, co padl Lehman Brothers, a trhy se bojí dalšího nemilého letního překvapení. Každý tržní šok je jiný a nikomu se tak ještě nepodařilo přijít na to, kdy se trh zhroutí. Nicméně pokud známe jeho slabá místa, jsme schopni lépe zvládat rizika a možná i strávit dovolenou více v klidu. Čtyři hlavní zdroje obav naznačují, že globální ekonomika může být ještě zranitelnější než v předvečer pádu Lehmanů před deseti lety.

Zaprvé Banka pro mezinárodní platby opakovaně varovala, že globální ekonomika je rekordně zadlužená. Neobává se jen množství veřejného a soukromého dluhu, ale také zhoršení jeho průměrné kvality. Současná výše vládních dluhů činí 63 bilionů dolarů z celkových 237 bilionů dolarů (tj. 70 bilionů nad hodnotami před Lehman Brothers). Rating AAA má už pouze 11 států a 2 americké firmy. Průměrná kvalita půjček a dluhopisů stále klesá. Splácení i prodlužování splatnosti dluhu bude čím dál dražší poté, co se měnové politika po letech kvantitativního uvolňování normalizuje.

Schodek USA z roku 2007 za 161 miliard dolarů (neboli 1,1 % HDP) je nic ve srovnání s letošním odhadem 804 miliard dolarů. Poměr amerického dluhu k HDP se zvýšil z asi 65 % v roce 2008 na více než 105 % HDP a výhledy poukazují na další růst. I v eurozóně je teď dluh o 20 % vyšší. Ve Španělsku se oproti roku 2008 zvýšil dokonce až o 60 procentních bodů a v Itálii přesáhl hranici poměr dluhu k HDP 130 %. Vlády tak mají přirozeně mnohem menší prostor k navýšení veřejných výdajů a na proticyklická opatření, která by byla, jak ukázala situace po pádu Lehman Brothers, v případě další globální krize zásadní.

Za druhé je tu kvantitativní uvolňování, které nechalo centrálním bankám na jejich výsledovkách aktiva za 15 miliard dolarů, přestože úrokové sazby dál klesaly ke svým rekordním minimům. To dále zmenšuje prostor pro měnovou politiku, která by byla schopná solidně reagovat na další šok. Jenže kohoutky kvantitativního uvolňování jsou dále otevřené a reálné i nominální úrokové sazby několika bank z G10 negativní. Činnost centrálních bank, která by pomohla vyhnout se krizi, je za těchto podmínek nemožná. Měnová politika, kterou jsme zažili v roce 2013, by mohla být dokonce i zdrojem nestability, protože kvantitativní uvolňování se tlumí a úrokové sazby normalizují.

Za třetí politický střed, který byl v roce 2008 silný, se od té doby ve skoro všech hlavních ekonomikách rozmělnil. Populismus jak v pravicové, tak i v levicové variantě roste, částečně důsledkem krize. Voliči jsou stále více nespokojení - téměř deset let po krizi nedošlo k výraznému nárůstu reálných mezd, ale spíše k nárůstu hospodářských a jiných forem nejistot. Politické systémy se ve většině evropských ekonomik rozštěpily. Malé a dokonce okrajové politické strany jsou nyní zastoupeny v parlamentech a je stále větší problém sestavit vládnoucí většinu.

Za čtvrté je tu pád důvěry ve slábnoucí mezinárodní řád. USA nejen že na mezinárodních fórech jako G7 a G20, která byla pro spolupráci na zvládnutí krize klíčová, uplatňují politiku prázdné židle, ale Trumpova administrativa dokonce zvolila aktivní přístup demolice mezinárodní spolupráce. Možná ještě horší je, že rozumné politický střed Evropské unie se zmenšil poté, co populisté jak v jádrových, tak v periferních ekonomikách zúžili prostor pro smysluplnou celounijní politiku. Brexit, rostoucí proluka mezi východem a západem, zejm. v otázce imigrace, a nová italská vláda jsou nejpalčivějšími případy hlubších neduhů evropské politiky.

Samozřejmě že banky jsou dnes silnější než v roce 2008 a politici mají větší nástroje na zvládnutí krize. Ale kombinace menšího prostoru na fiskální a měnovou politiku, rekordního dluhu, mizejícího politického středu, boření poválečného liberálního světového řádu a rodící se obchodní války znamená, že skutečnost může být mnohem křehčí, než si myslíme.

Zdroj: Bloomberg, autor Sony Kapoor - ekonom a stratég, oceněn Světovým ekonomickým fórem jako Young Global Leader